Víra ve středověku

o církvi, struktura, osobnosti, události...
Odpovědět
Pavel na Besednici
Příspěvky: 652
Registrován: Ne 04. Led 2009 12:23:07
Reputation: 0
Kontaktovat uživatele:

Víra ve středověku

Příspěvek od Pavel na Besednici » Ne 18. Led 2009 19:53:57

Milí prátelé, rozhodně se necítím být povolán nějak soustavně se zde na tomto fóru vyjadřovat k otázkám víry středověkého člověka. Ale jedna věc je jasná a bylo by dobré, kdyby všichni, kdo se o toto období zajímáte jste si uvědomili tuto skutečnost. Cituji z knihy "Jaques Le Goff - Hledání středověku." Říká zde mimo jiné: "Západní civilazace je hluboce, niterně poznamenána pojmem Stvoření. Muži a ženy středověku věří v Boha Geneze. Svět a lidstvo podle nich existují, protože Bůh ve své velkodušnosti tak rozhodl". (str.97)
Jinými slovy. VŠICHNI lidé ve středověku věří v Boha! Není člověka, který by v Boha nevěřil. Tato skutečnost formuje postoje a jednání všech lidí.
Bylo by dobré, kdyby jste na tuto skutečnost při snaze o rekonstrukci doby Karlovy nezapomínali. Mimo jiné proto, že Karel IV.byl hluboce věřícím křesťanem.
Co se nerozvíjí, umírá!

karhias
Příspěvky: 66
Registrován: Stř 29. Črc 2009 15:13:01
Reputation: 0
Kontaktovat uživatele:

Re: Víra ve středověku

Příspěvek od karhias » Stř 29. Črc 2009 16:11:28

Zajímal jsem se nějakou měrou o pojetí církve a víry vůbec ve středověku. Bylo poměrně zajímavým zjištěním, že spoustu věcí člověk získá ne z faktických pramenů, ale filosofie, pojednávající o té době. Či spíše, jak se dříve označoval její hlavní směr, scholastiky.
Rád bych použil citace z knihy Emanuela Rádla, Dějiny filosofie I. - Starověk, Středověk(1932)reprint prvního vydání v r. 1998; kde se dá pochytit pohled tehdejších lidí na tuto problematiku. A sice:
* * *
a) Církev
Scholasika nebo-li školská filosofie ( a theologie) je středověká filosofie organisovaná za účelem obhajoby a propagandy církevního učení. Církví nerozumějme úzké, agitační pojetí římské kurie, jak bojovně stojí proti svobodným myslitelům. Římská kurie neměla v oněch dobách, dávno a dávno před Tridentským koncilem té absolutní moci, jaké nabyla na konci středověku a v nově době. Církví byla organisovaná veřejnost. I v antice veřejnost určovala smýšlnení jednotlivcovo: "obec" (polis) byla pánem a jednotlivec ztělesňoval jen idey a zájmy obce. V zájmu obce byl Sokrates odsouzen, v zájmu obce Plato censuroval Homéra (ve spise o ústavě). Toto antické přesvědčení převzal i středověk; pokrok nastal jediné potud, že teď, ve středověku, obcí nebyl neurčitě vymezený mocenský stát, nýbrž to byla společnost organisovaná na duchovním programu, na Písmě, dogmatech církevních a učení sv. Otců. Církev měla ovšem i poslání náboženské. Církví jest rozumět v středověku tolik, jako civilisované lidstvo, organisované na uvědomělých zásadách; v duchu doby to byla organizace hiearchická, složená z laiků a duchovních s monarchou papežem v čele.
* * *
- z toho vyplývá, že šlo o první duchovní sjednocení(!) lidstva(lépe obyvatel Evropy), a proto se tvrdě lpělo na obraně tohoto sjednocení. A nebylo to z principu organizace(církve tedy), ale z popudu lidí. Viz další citaci pojednávající o rozdílu mezi filosofem antickým a středověkým:
* * *
K organisované společnosti našel středověký filosof jiný poměr než filosof antický. Antický učenec sice v praxi se nebouřil proti zákonům obce, v theorii je však přezíral; byl domýšlivý na svou povýšenost nad předsudky lidu: ať si ho otráví, co na tom? Zachová si svobodu od cizího zákonu. Filosof nepotřeboval ani státních zákonů ani společenských zřízení ani mravních názorů veřejnosti: stačil sám sobě, bydlil v sudu, měl své osobní náboženství, svou "přirozenou" mravnost. Nad tohoto filosofa bosáka učenec středověký učinil veliký pokrok. Byl si vědom odpovědnosti před společností; pro ni filosofoval; podroboval se jejím zákonům; chtěl konec konců jen vykládat, co mu jeho organisace uložila. Byl-li antický filosof anarchistou, stál filosof středověký na druhém extrému: obětoval se cele společnosti, kterou tehdy nazývali církví.
Někteří scholastikové se neuměli podřídit autoritě církve, t. j. společnosti; v středověku, zvláště v prvních obdobích scholastiky, nezakročoval proti nim v první řadě papež ani Řím, nýbrž lid a v jeho jménu místní biskup nebo místní vláda; theologické spory s Gottschalkem, Janem Scotem, Berengarem, Abaelardem nebyly vyprovokovány Římem, nýbrž místními autoritami, které také spor rozřešily; papež byl toliko posledním rozhodčím, k němuž se obě strany někdy odvolávaly.
* * *
- možná někomu přijde zbytečné povídat si o učencích a filosofech, vždyť život běžného člověka je na hony vzdálen jejich slovíčkaření. Avšak, je důležité si uvědomit, že filosofie je odrazem doby; jestli takto postupovala společnost proti učenců, jistě pak i proti prostým lidem. Důležité je, že lidé sami volali po udržení této organizace. A to za každou cenu. Na druhou stranu, pokud se člověk dokázal ubránit ve vytyčených mezích, vyhrál. Velmi důležité byly tedy disputace. Byl to prostředek diskuze, metoda procesu, který vedly dvě strany před autoritou. Králem, biskupem, koncilem. Disputace byly mnohdy nebezpečné jako samotné turnaje, nezřídka skončila prohravši strana ve vězení. V lepších případech.
Tou dobou se mezi scholastiky(beru je za autoritu společnosti, protože ovlivňovali církev, a tedy i společnost samu) rozvinul názor, že víra je v podstatě aktem rozumu; je prý projevem souhlasu s danou theorií; nevěřit znamená odepřít souhlas ustanovené nauce. A celým středověkem proznívalo životní krédo: myslit pouze tak, jak myslí druzí. Toto heslo však nebylo vynuceno; rostlo z víry v organizaci(první duchovní organizaci lidstva!), který žádá, aby se členové organizace podrobovali jejímu programu; během doby však nabylo neuvěřitelné moci.
- A zde je možná jeden z důvodů, proč byl středověk tak drsný a krutý. V zásadě nebyl špatný ten, kdo se choval jinak(brutálněji), pokud myslel jako společnost. Ale ten, kdo byl třeba mírumilovný, ale myslel jinak, byl ve své podstatě systému mnohem nebezpečnější; jelikož se organizace této společnosti chtěla uchránit za každou cenu, mnohdy to s takovým člověkem končilo špatně. A ochrana nestála na jednotlivci, ale myslela tak celá společnost. Snad bychom mohli říci, že byla přijatelnější brutalita(do určitých mezí, právo útrpné to zase sichruje) od někoho, kdo byl myslí ve společnosti, než jiná myšlenka, která mohla způsobit kolaps celého systému, na němž stála tehdejší společnost.

Omlouvám se za přílišnou délku; jsou to citace a pak spíše můj úsudek o tom, takže je naprosto možné, že máte jiný názor. Vidíte změna od středověku, nevadí mi, pokud máte jiný názor, hlavně, když mě nenapadnete, kupříkladu cepem. :D Jde mi spíše o to, že ve středověku byla instituce(společnost, církev) na místě před jednotlivcem a podle toho se hlavně jednalo. Co o tom soudíte vy?
Confitemini Domino, quoniam bonus, quoniam in sæculum misericordia ejus.

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Nejsou tu žádní registrovaní uživatelé a 1 host