Inkvizice

Inspirace pro začínající, rady, fotografie, odkazy...
Odpovědět
Avátar uživatele
Kuno
pan rytíř
Příspěvky: 163
Registrován: Stř 04. Bře 2009 21:27:26
Reputation: 0
Kontaktovat uživatele:

Inkvizice

Příspěvek od Kuno » So 11. Dub 2009 20:00:56

Vzhledem k tomu,že mám hezký vztah ke "kladným" postavám a měl bych zájem si zase jednu "pořídit":
Chtěl bych poradit,jak vypadal takový středověký příslušník Svatého Oficia a také jeho zbrojný doprovod,jestli byli vojáci nějak odlišeni...atd

Bez mučení :D vyznávám,že nevííííím.

Avátar uživatele
Zdeslav
ČLEN SPOLKU
Příspěvky: 2453
Registrován: Ne 24. Srp 2008 14:46:17
Reputation: 23
Místo/Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Inkvizice

Příspěvek od Zdeslav » So 11. Dub 2009 20:34:29

Ale to bude pěkná postavička :twisted:

už se na ní těšim... :)

Žel Bohu ale pramenů asi nebude moc, zprávy o inkvizici u nás ve 14. století jsou poměrně kusé (většinou jenom jak ti ctihodní pánové někam přišli, všechny upálili a zase odešli).

Znázornění inkvizitora a jeho zbrojného doprovodu v našem století jsem viděl jenom jednou - byl to Bernard Gui ve Jménu růže :)

Bohužel ani Eco se o detailech jeho biřiců moc nerozepsal, pokud se dobře pamatuju...
Za otce Nezabuda!

Avátar uživatele
Zdeslav
ČLEN SPOLKU
Příspěvky: 2453
Registrován: Ne 24. Srp 2008 14:46:17
Reputation: 23
Místo/Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Inkvizice

Příspěvek od Zdeslav » So 11. Dub 2009 20:57:53

Tak jsem zatím našel jen tohle. No...aspoň motivace k dalšímu bádání ;)
Přílohy
inkvizice.jpg
inkvizice.jpg (51.66 KiB) Zobrazeno 4591 x
Za otce Nezabuda!

Avátar uživatele
mahy
Příspěvky: 1168
Registrován: Út 30. Pro 2008 0:52:25
Reputation: 0
Kontaktovat uživatele:

Re: Inkvizice

Příspěvek od mahy » So 11. Dub 2009 22:11:16

Něco málo teorie zde:

O působení inkvizice v českých zemích


Pokud jde o inkvizici a pronásledování kacířů, ba dokonce i čarodějnic, vcelku se nemusíme stydět za úsilí českých lidí držet se zdravého rozumu. Se zavedením inkvizice v Čechách měla papežská kurie velké potíže, protože právě v době jejího vzniku nebyly vztahy kurie k českému králi zrovna nejlepší. Mohla sice za Přemysla Otakara I. počítat s povolností pražského biskupa, ale jeho olomoucký kolega, "politický" biskup Robert Angličan byl přítelem a věrným stoupencem krále, za nímž stál i proti kurii. Nadto byl Robert, mimochodem třikrát poháněný před církevní soud, zapřisáhlým nepřítelem mystiky a rozumář. Jeho komentář k biblické Písni písní je racionální, jazykovědnou analýzou.

O něco víc víme o inkvizici na počátku 14. století, kdy v Praze uhořelo na hranici 14 „kacířů", valdenských, katarů, pikartů a bekyň. Ale pražský biskup Jan z Dražic měl pro svůj málo radikální postup velké potíže, což mu slouží ke cti. Na konci 14. století obsazoval inkvizitorský úřad pražský arcibiskup. Jeho tribunál měl své sídlo u kostela svatého Jana na Zábradlí na pražském Starém Městě, ale o jeho členech se nám zachovaly pouze zprávy týkající se spíš jejich finančních požadavků než jejich horlivosti v pronásledování kacířů.

Tato inkvizice vzala za své v bouři husitského revolučního hnutí. Sotva mohla přežít skutečnost, že Mistr Jan Hus byl v Kostnici zrádně vydán kardinálům a uvržen do vězení inkvizice v dominikánském klášteře. Na zprávy, že Hus odjel na kostnický koncil, reagovali jeho protivníci (např. Štěpán z Dolan) radostným konstatováním, že "již brzy husu upekou". Hned třetí den po Husově uvěznění zřídil koncil zvláštní komisi pro stíhání kacířství, zejména husitského, a 4. prosince 1414 jmenoval papež Jan XXIII. (později sesazený, jehož nechvalnou památku se církev snažila ve 20. století definitivně smazat pontifikátem jeho jmenovce) vyšetřovací komisi proti Husovi. 7. června 1415 se projevil Hus jako "kacíř", když ostře kritizoval inkvizici - zařízení, které bylo hlavním sloupem církevního systému. Útok na kterékoli církevní dogma nebyl považován za tak nebezpečný jako útok na právo církve popravit každého, kdo se proti ní vzepřel.

Nic tedy nemohlo pobouřit koncil víc než Husovy výroky o údajném právu církve na upalování kacířů. Ve spise „O církvi“ Hus napsal, že i pro papeže platí příkaz evangelia, aby bloudícího vlídně pokáral, popř. se ho vystříhal, ale nezabíjel. "Věru podobni jsou takoví knížatům kněžským, farizeům a zákoníkům, kteří odevzdali Krista Pilátovi se slovy: Nám nesluší nikoho zabíjet. Ano, větší to jsou vražedníci než Pilát, neboť Kristus praví: Kdo ti mne odevzdal, má větší hřích..." Smělé přiznání k tomuto výroku zpečetilo podle F. M. Bartoše (Čechy v době Husově 1378 1415, Praha 1947, str. 425) Husův osud.

To, že roku 1415 byl jakýkoli útok na inkvizici nepřípustný, mělo ovšem i čistě mocenské důvody. Počátkem roku 1414 byl v Anglii potlačen pokus o povstání, které připravovali lolardi, stoupenci Viklefovi. Jejich hlavou byl Sir John Oldcastle, zvaný lord Cobham, jenž si dopisoval s českými husity. Ve Francii zase v bouři občanské války roku 1413 ovládli krátce Paříž "kabošovci" (cabochiens) proti patriciátu a jeho spojencům, např. prelátovi Gersonovi. Je div, že francouzští kardinálové Gerson a d'Ailly, anglický Robert Hallam, biskup ze Salisbury i diplomat doktor John Stokes žádali od začátku Husův život? Pro ně byl Hus nejenom velký kacíř, ale také obhájce a spojenec hnutí "chátry", "lůzy", kterého je nutno zničit.

To se také stalo. V Čechách, v českých zemích, se inkvizice od husitského období stala synonymem útlaku. Po dobu husitských válek nepřestaly hořet kacířské hranice - obě válčící strany své protivníky považovaly za hanebné kacíře. A snášenlivost nebyla ctností 15. století. Ani jinak osvícený Jiří z Poděbrad si nepočínal s "pikartskými" zakladateli Jednoty bratrské zrovna v rukavičkách. Ale velké procesy nebyly ani v "době temna" oblíbenou zbrani obnovené římské církve. Kolem roku 1630, tedy deset let po Bílé hoře, uvažoval kardinál z Dietrichsteinu o tom, že by dominikánům svěřil instituci zaměřenou na vymýcení starého kacířství, ale nakonec si to rozmyslel. Už proto, že bylo nesnadné vést dělící čáru mezi pravověrnými katolíky a ne zcela pravověrnými bývalými staroutrakvisty, nemluvě ani o tom, že v jeho okolí se to podezřelými jenom hemžilo. Roku 1596 navštívil Dietrichsteinovo sídlo, jihomoravský Mikulov, papežský nuncius kardinál Caetani. Podivoval se, že na Moravě je plno nejrůznějších kacířů a sekt říkalo se tu, že v jednom domě otec věří v jedno a syn v druhé, žena je jednoho mínění ve věcech viry a manžel jiného... Pro Caetaniho to bylo nepochopitelné. Skutečností však bylo, že pozdně husitské Čechy a Morava byly až do Bílé hory útočištěm pronásledovaných "kacířů" takřka z celé Evropy. V Čechách našli útulek valdenští i pikarti, novokřtěnci i sociniáni, antitrinitáři a libertini.



Římská i benátská inkvizice, které prostřednictvím svých agentů hlídaly zejména Italy u nás usazené, si toho byly vědomy. V zápisech benátské inkvizice najdeme z roku 1567 text výslechu malíře a tkalce Marka Antonia Varotty, Benátčana, který se na cestách do Uher, Polska, Rakous a Moravy přiklonil ke kacířství. Na Moravě je prý "mnoho novokřtěnců a jiných sekt". V městečku Slavkově se Varotta setkal s krajanem. Byl to messer Niccoló Paruta, který měl ve Slavkově domy a vinice a znamenitou knihovnu s kacířskými spisy, vytištěnými latinsky i italsky. "A v domě Niccola Paruty na peci zemřel Bernardino Occhino, který byl nejdřív kalvinista, pak arián." Varotta možná nevěděl, možná nechtěl říci, že Bernardino Occhino býval generálem kapucínského řádu a slavným kazatelem, který byl sloupem italského reformačního hnutí. Italský pokrokový historik Delio Cantimori vysoce hodnotí skutečnost, že italští "kacíři" mohli vždycky počítat s ochranou v Čechách a na Moravě, a jeho žáci pokračují v jeho bádání (srv. naposledy: Domenico Caccamo, Eretici italiani in Moravia, Polonia, Transilvania (1558 1611), Florencie - Chicago 1970).

Návštěvníci pražského Karolina by si při příští návštěvě velké auly měli všimnout pamětní tabule z druhé poloviny 16, století, kterou tu na paměť svého pražského kolegy pronásledovaného Habsburky dal zasadit jeho přítel, humanista Jakub Paleologus. Paleologus sám skončil svůj život na kacířské hranici v Římě zrovna tak jako Giordano Bruno (1600), který rovněž našel v rudolfínské Praze dočasný útulek, což mu umožnilo vydat zde dvě svoje práce.

V Čechách, kde "kacířstvím" husitským byla "nakažena" naprostá většina obyvatelstva a kde dokonce i mezi katolickou šlechtou, např. mezi Pernštejny a Lobkovici, nechyběly případy, že příbuzní přestoupili ke kacířství valdenskému či kalvínskému, nebylo možno inkvizice používat tak vydatně jako třeba v Itálii. Proto také velcí přestupníci bývali obyčejně posíláni k inkvizičnímu soudu do Říma. To se ostatně mohlo stát i duchovnímu hodnostáři, když se stal podezřelým. Během takové nedobrovolné cesty do Říma zemřel kapucín Valerian Magni. Giordana Bruna vydala Římu benátská signorie, která obyčejně vměšování kurie do svých záležitostí netrpěla. Dosud málo známé, ale nesmírně zajímavé předivo vztahů mezi českými zeměmi a Itálií v 16. a 17. století takřka na každém kroku odhaluje neznámé souvislosti. I když Grigulevičova zpráva, že Galileiovy písemnosti byly chovány v Praze, nesouhlasí tak docela se skutečností, obsahuje nicméně pozůstalost Uttavia Piccolominiho, pána na Náchodě a jednoho z těch, co zradili Valdštejna, zajímavé listy kardinála Bentivoglia, papežského diplomata a jednu dobu hlavu inkvizice, které osvětlují a opravují dosavadní znalosti o Galileiových konfliktech s inkvizicí. Je třeba říci, že Bentivoglio zde vystupuje v úloze daleko sympatičtější, než bychom od "velkého inkvizitora" čekali.

Poslední slavnou obětí benátské inkvizice byl Giacomo Casanova, který poprvé vzbudil zájem o svou osobu senzačním útěkem z benátských "olověných komor". V Čechách, kde Casanova strávil posledních čtrnáct let svého života, napsal a v Praze u Schonfeldů vydal svoje vyprávění o útěku, které se stalo základem jeho proslavených a u nás v originálním znění dosud neznámých paměti (1787).

Případ Casanovův byl ovšem jenom nezávaznou společenskou senzací a z hrdiny příběhu udělal v josefínských Čechách dočasně slavnou osobu. Jinak tomu bylo už za "neosvíceného" absolutismu Josefova synovce Františka „Dobrotivého". Nevzplanuly sice zrovna hranice, ale církevní i státní autorita zakročila tvrdě, kdekoli se zdálo, že se objevují nebezpečné tendence. Tak zakročila obojí moc proti Bernardu Bolzanovi a jeho litoměřickému žákovi J. Feslovi a po roce 1848 proti F. M. Klácelovi a profesoru Smetanovi. Ale to byly vesměs případy, které bylo možno lokalizovat a vyřídit běžnými mocenskými prostředky. Nesnází z toho vzniklo ovšem dost, zejména od té doby, co proti reakčnímu režimu v Rakousku psal bývalý člen křižovnického řádu Karel Postl, rodák z jihomoravských Popic, známější pod pseudonymem Charles Sealsfield.

Znamenalo to, že se u nás od husitského období nesoudili čarodějníci a čarodějnice, skuteční nebo zdánliví černokněžníci, organizátoři sabatů a černých mší? To by nebylo logické. Černá a bílá magie dnes není zrovna brána vážně, ale není na škodu čas od času si uvědomit, že čáry, kouzla, magie jsou, kaneckonců, pokusy potlačit používáním neúčinných technik pocit zoufalství nebo úzkosti, vyplývající z toho, že účinné techniky a prostředky prostě nejsou k dispozici. V zemědělské společnosti pozdního feudalismu lidé svou existencí stále ještě záviseli na přírodě, počasí, úrodě a plodnosti svého dobytka. Ke zvládnutí všech výrobních problémů, na nichž při nízkém výnosu záleželo, zda uživí sebe a svou rodinu, měli nanejvýš získanou zkušenost. Není náhodou, že staré, předkřesťanské obřady plodnosti ve venkovském obyvatelstvu přežívaly a v podobě některých zvyků přežívají ve folklóru dodnes...

Pověrečnost, víra v nadpřirozenou moc, která by zvládla nezvládnutelné, to byla půda, ze které rostla víra v čarodějnou moc v dobré a zlé víly, v bílou a černou magii. A tak čas od času staré ženy či muži dopláceli utrpením či životem na hysterii svého okolí. V sousedním Německu to od druhé poloviny 15. století byla přímo epidemie, kterou nezastavila ani luterská reformace. Naopak, nikde se hon na čarodějnice nestal záležitostí tak masovou jako v luterských oblastech Německa, zpustošeného třicetiletou válkou.

Můžeme ovšem konstatovat, že v českých oblastech toto zlo nikdy nevyrostlo do tak obludných rozměrů. Zůstávalo v podstatě omezeno na oblasti hornatého pohraničí, tzn. na oblasti tehdy většinou německé. I když smolné knihy některých českých a moravských měst nejsou zrovna čtením, které by mohlo vést k povznesení národní pýchy, je přece jenom možné v nich najít zápisy svědčící o zdravém rozumu našich předků. Ve dvacátých letech 17. století se v poddanském městečku Zlíně dostala před městský soud jakási Marina Sabášková, obviněná z toho, že v noci nedostatečně oblečená očarovává pole sousedů. Vypadalo to s ní špatně, ale nakonec purkmistr a rada došli k závěru, že Marina měla pro svoje noční toulky docela světské důvody, a rozkázali, že o tom pod trestem nesmí nikdo mluvit.

Všude ovšem tolik rozumu neměli. Z toho vyrostly obludné čarodějnické procesy, týkající se především severní Moravy a přilehlého Slezska. Moravský historik Bedřich Šindelář v několika studiích ukázal, k jak nestvůrným praktikám se došlo třeba na panství Janovice u Rýmařova, zjevně ve spojení se snahou vykořenit zde všechna bludařství. Ještě "slavnější" jsou procesy, k nimž dal na panství Velké Losiny popud pan doktor Boblig. Pokud dával s biskupským posvěcením upalovat staré babky, šlo všechno jako na drátku. Pak se utkal se šumperským děkanem Lauthnerem a trvalo mu léta, než se mu podařilo tohoto vážnějšího protivníka, obránce údajných čarodějnic ze Šumperka a okolí, dostat v Mohelnici na kacířskou hranici. Nakonec Boblig zpychl a zřejmě soudil, že jeho podíl na konfiskovaném jmění dosavadních obětí nebyl dostatečný, a tak se jeho novými obětmi staly ženy z městského patriciátu Šumperka a Olomouce. A to byl konec Bobligovy kariéry. Zbyla z ní hromada písemností v brněnském Státním archívu, v registratuře velkolosinského panství v archívu v Janovicích u Rýmařova, v šumperském muzeu a zejména Bobligova pozůstalost v městském archívu v Olomouci. To byl zjevně nejslavnější případ čarodějnických procesů u nás a jeho zpracování by jistě našlo dost čtenářů. Proč se u nás dosud nenašel historik, který by tento materiál vědecky zpracoval? Možná proto, že naši historikové se s Jeanem Jaurésem zabývají více ohněm než popelem dějin.


Z doslovu Josefa Polišenského ke knize: Grigulevič, I.R.: Dějiny inkvizice. Svoboda, Praha, 1982
Quod licet Jovi, non licet bovi
Lepší než za ženštinami hampejznými se píditi, jest plodníkem svým dvakrát týdně řádně zatřásti. Jan Amos Komenský
http://polnimyslivci.webnode.cz/

Avátar uživatele
maser
ČLEN SPOLKU
Příspěvky: 2705
Registrován: Po 25. Srp 2008 14:07:39
Reputation: 28
Místo/Bydliště: Jindřichův Hradec
Kontaktovat uživatele:

Re: Inkvizice

Příspěvek od maser » So 11. Dub 2009 23:13:29

Jako inkvizitor byl dost zapálený jistý Havel z Jindřichova Hradce. Něco málo o něm se dá najít na mých stránkách. Jinak velice zapálený příznivce inkvizice a inkvizitorů (řekněme že je až moc zapálený) je jistý Bernard Gui na e-stredověku.cz- http://www.e-stredovek.cz/forum/viewtop ... f=14&t=153

Právě díky tomuhle člověku jsem tam přestal chodit :) Tam by se možná dalo něco dohledat.
silva-nortica.blog.cz

Avátar uživatele
Maršálek
Příspěvky: 1159
Registrován: Ne 05. Říj 2008 22:20:13
Reputation: 0
Kontaktovat uživatele:

Re: Inkvizice

Příspěvek od Maršálek » Stř 15. Dub 2009 15:23:44

pořiď si dominikánský oděv a požádej o zbrojný doprovod místního pána, viz. inkviziční procesy v Hradci na Labem v éře naší paní Richenzy ;)
A zrazuje, kdo nechce rozumět,
že láska není dostat ženu v plen,
a kdo se snaží vynucovat hned,
čím má být za svou službu odměněn.
Takových lásek, těch je na tucty,
ale co je nám žena bez úcty,
já, já si musím v lásce vážit žen.

Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Nejsou tu žádní registrovaní uživatelé a 1 host