Ptáš-li se run,
...
že mluvit je marno zvíš
a moudré je mlčet
Co by řekl tomu, kdo po třech týdnech vstupuje do zamřelé debaty, která byla chvílemi spíše hádkou, si radši ani netroufám pomyslet.
Ale nějak mi přišlo líto, že to tady, nejspíš pro smrtelné vyčerpání účinkujících, vyznělo do prázdna.
A že Smilova, podotýkám patřičná, připomínka, ne že by snad zůstala bez odpovědi, ale přecijenom nebyla zodpovězena zcela. Neříkám, že to teď nějak zásadně vyřeším. Jen si chci přihodit své polínko k hranici. Sancta simplicitas jak pravil Mistr Jan ženě, která u té jeho hranice činila totéž. A nebo Si tacui, philosophus mansi...
Rozhodně souhlasím s tím, že při analýze reálií výtvarného díla nelze odhlédnou od stylu, ve kterém je to dílo vytvořeno. Podobně (v případě knižní malby) nelze odhlédat od textu, který obrázek doprovází. To jsou (rozuměj: měla by být) pravidlo téměř banální, stejně tak jako je banální informace, že navzdory tomu, jaké detaily zobrazuje a jak ty detaily jsou realistické (resp. působí realisticky) dílo jako celek primárně realistické není. Realismus je v západo a středoevropském umění 14. století přinejlepším až na třetím místě za symbolikou a stylizací. Navíc symbolika a stylizace se nevyhnutelně pojí s typizací.
No jo, a co s tím?
Jednak se můžeme vrtat v samotném malířském stylu. Jemože na to tady, obávám se, není dost povolaných natož vyvolených. (co vím, tak z viditelných diskutérů se malířstvím trochu víc zabývá akorát Mikey. já osobně mám kupu literatury, do které bych se rád pustil a trochu se vzdělal, právě kvůli tomu, co malířství znaměná pro oděvní historii, ale pokud mi obsah těch knih sám nepřeskáče do hlavy, tak je to v nedohlednu). A i kdybychom na to měli kvalifikované lidi, tak stejně je historie umění natolik spekulativní a intuitivní, že by to akorát vyplodilo více nikam nevedoucích debat. Tedy, ne že by takové debaty nebyly zábavné, ale přece bych řekl, že je praktičtejší se na tyto vody nepouštět moc daleko.
A nebo lze kunsthistorii obejít (nebo spíš vzít pouze okrajově) a podívat se na věc jen (nebo především) z hlediska oděvní historie:
Můžeme se bez ohledu na vývoj malířského stylu vrtat v manuskriptu samotném. To je vlastně to, co dělá Smil či Kordulka. A je to věc docela užitečná. Zevrubná prohlídka umožní alespoň posoudit, je-li teze o shodné siluetě naháčů a oblečených pravdivá či nikoliv. A řekl bych, že o ní lze důvodně pochybovat. Třaba Adam na foliu 9r je z poloprofilu pěkná vyzáblina, a ať budu po jeho hrudi rejdiť myší, jak se mi zlíbí (ne že by mě to rajcovalo, to jen, že to radí Kordulka) přece nenakreslím tytéž křivky, jako mají někteří chlápci v kabátcích. A i ten přefikávaný prorok (fol. 315r) má sice hezký hrudník, ale trochu jiný než ti, kdo jej pílí. Dříve, než se tudy přežene smršť, říkám, že tohle nejsou žádná objektivní kritéria. Jsou to pouhíé dojmy a někomu jinému to může připadat jinak. Teorii "velkých hrudníků" tím nevylučuji! Viz níže.
Výmluvnější než provnávat lidi oblečené a neoblečené je podívat se jenom na ty oblečené. Což souvisí s výše zmíněnou typizací a stylizací maleb. Najdeme zde lidi s vycpanými kabátci a lidi bez nich. A mezi nimi je jasný kontrast! Ač je to málo, přeci jenom to stačí na důvodný předpoklad, že jsou zde skutečně vyobrazeny oba typy oděvu. A ten lze brát jako východisko k dalším analýzám.
Analýza jednoho pramene ale nikdy nemůže přinést relevantní výsledky! I kdyby nebylo všech těch omezení, jaká s sebou výtvarná díla nesou.
Prameny se musí používat komplexně! Což obnáší i kombinace různých typů pramenů. Jako třeba pramenů výtvarných a písemných. Viz níže.
Jednak lze (rozumněj "je nutné") provádět srovnání mezi jednotlivými manuskripty (příklady už byly v této konkrétní debatě opakovaně zmiňovány a nebudu je tedy znovu opakovat). Tam najdeme podobné oděvy a podobný kontrast mezi oděvy. Leccos by asi šlo zjistit i zevrubnou analýzou naháčů mezi jednotlivými epochami i v jejich rámci, samozžejmě na statisticky reprezentativním vzorku. Chce se někomu do takové analýzy ? Lze najít souvislost mezi mladšími najisto vycpanými oděvy (jistota opět získaná křížovou analýzou různých typů pramenů) a jejich předchůdci, zobrazenými v Royal 19 D II
Roku 1357 máme jednu z prvních písemných zmínek o pourpointu. Což pěkně ladí s datací rukopisu Royal 19 D II (1350-1356). Ale to samo o sobě rozhodně nestačí.
Naštestí máme k disposici poměrně zevrubné popisy nové módy. Beneš Krabice není jediný kdo píše o vycpávání, přičemž ve všech kronikářských zápisech o módním šílenství té doby se móda vycpaných kabátců pojí s dalšími prvky. Nikde se nepíše jenom o kabátcích. Ty prvky prostě "chodí" pospolu. Vidíme-li na obraze A (malé kukly) i B (zkrácený oděv), pak bychom měli téměř nutně očekávat i C (vycpané kabátce). Je vcelku jedno, že ony popisy jsou o pár let mladší. Obsah se shoduje.
Takže závěr, a to závěr obecný, ne jen k Royal 19 D II:
I bez podrobné znalosti výtvarné problematiky si troufám soudit, že jde o dva projevy téhož ideálu. Toho ideálu, který v sobě nese štíhlý pas a vyklenutou hruď. Je to tentýž ideál, který vede malíře k tomu, aby tak zobrazovali lidské tělo, který nutí ty, co takové tělo nemají (tedy prakticky asi všechny lidi), aby si jej dotvářeli svým oděvem. Domnívám se, že móda a výtvarné umění od sebe nejdou zcela oddělit. Ani v našem rozháraném postpostmodernismu (to není překlep!:D). Natož pak ve čtrnáctém století, kde je hranice mezi "vysokou" a "sdílenou" kulturou (sensu Roger Scruton) podstatně tenčí než dnes, je-li vůbec jaká.
A ještě obecnější závěr:
Stokrát opakované (a přece nerespektované) "Jeden pramen, žádný pramen!".
A ještě odpověď Smilovi:
Doufám, že ti tohle postačí jako odpověď na to, zda ...
a zda se nedívámeSmil napsal:Napadlo někoho, že nemusí jít o zobrazování mody
Smil napsal:příliš jednostraně.