Literatura
- Křišťan
- Ronovec
- Příspěvky: 115
- Registrován: Pá 06. Ún 2009 13:49:12
- Místo/Bydliště: Česká Lípa
- Kontaktovat uživatele:
Literatura
Duchovní literatura
Duchovní náměty tvoří podstatnou část dochovaných děl, psaných latinsky, německy i česky. Zastoupení mají skladby veršované, epické i lyrické, prozaické a dramatické. Doba Jana Lucemburského představuje pro tuto oblast umění „most mezi dědictvím kultury na přelomu 13. a 14. století“ a jejím následným rozkvětem ve 2. polovině 14. století.
Pro literární historii má mimořádný význam tzv. Pasionál abatyše Kunhuty, vzniklý v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě na popud Přemyslovny Kunhuty. Je vysoce ceněn jak pro své výjimečné iluminace, tak pro úroveň textů jež obsahuje. Všechny se vztahují ke Kristovu umučení a sestavil je písař a iluminátor rukopisu, svatojiřský kanovník Beneš. Pasionál má pět dílů se žánrově různými duchovními texty – opdobenství, kázání, plankt (pláč, nářek).
Z epických skladeb si velký význam udržely velmi oblíbené legendy. Kolem roku 1330 byla v pražském klášteře sv. Františka napsána loatinská legenda o Anežce Přemyslovně (Vita Agnetis). Vznikla nejspíš díky vlivu královny Elišky v souvislosti s její snahou o kanonizaci své pratety.
Objevily se také česky psané veršované legendy, z nichž nejstarší byly složeny v prvních desetiletích 14. století – dochovala se však jen torza. Jejich anonymní autoři většinou vycházeli ze souboru životopisů světců dle pořadí jejich svátků v církevním roce, tzv. Legenda aurea.
Ke skvostům české literatury 14. století patří dvě veršované legendy, o sv. Prokopu a o sv. Kateřině. Předlohou pro staročeskou Legendu o sv. Prokopovi byla latinská legenda Vita maior. Autor oslavuje život světce spjatého se slovanským klášterem na Sázavě.
Veršovaný Život sv. Kateřiny, pocházející ze třetí čtvrtiny 14. věku, je určen pro dvorské publikum. Skladba je dokladem autorovy invence a literárního nadání. Tematicky vychází ze dvou latinských kateřinských legend, zpracovaných však vskutku originálně. Působivé lyrické pasáže – střídání mystických prvků se světskými – a zachycení vnitřního života světice; protikladem k obrazům násilí (mučení) stojí milostné verše líčící Kateřininu lásku ke Kristu. Objevuje se symbolika barev a dokonce i připomínka lásky Izoldy k Tristanovi.
Značného rozkvětu dosáhla ve 14. století duchovní lyrika. Jedná se jak o texty, které byly součástí nebo doprovodem liturgického obřadu, tak o texty realizované mimo církevní prostor nebo určené k individuálnímu čtení. V latinské literatuře figuruje celé spektrum žánrů – hymny, officia, kantilény, tropy, některé určené k soukromému rozjímání.
Trvalé oblibě se těšily skladby mariánské, odrážející také zavedení nového svátku Navštívení. Patří sem skladby kompozičně složité (Vzdechnutí k Panně Marii) i básně působívé díky své jednoduché formě umocňující naléhavost textu v jeho lyričnosti (Hvězda mořská).
Některé náročné texty duchovní lyriky mají velmi blízko k poezii světské. Patří sem např. Otep myrry napsaná na motivy Šalamounovy Písně písní. Na hranici eroticky zbarvené zbožnosti a kurtoátní lyriky se ocitá Slóvce M, báseň složená k poctě sv. Markéty.
Světská literatura
Žánry světské literatury i její jazyk určoval, či alespoň ovlivňoval, její konzument – čtenář, nebo častěji posluchač. Z proaických žánrů nalezly národní jazyky uplatnění především v rytířské epice, která i u nás dospěla do podoby dvorské kurtoatní tvorby a razila si cestu z panovnického dvora na sídla aristokracie. Národní jazyky nalézáme také v oblýbených cestopisech a dílech diakritických, určených širokému spektru společnosti.
Latinou (mezinárodním charakterem) je význačná námětově široká žákovská poezie. K nám si našla cestu hlavně po založení univerzity a také ona získala časem své ekvivalenty v národních jazycích.
K nejstarším epickým skladbám napsaným česky se řadí rozsáhlá báseň Alexandreida opěvující hrdinské činy antického vojevůdce a dobyvatele. Anonymní latinsky vzdělaný autor použil jako předlohu německý epos Ulricha z Etzenbachu. Alexandreida se stala inspirujícím vzorem pozdější české epiky, které vtiskla svůj osmislabičný verš.
Jako nový prvek vstupují do dvorské epiky 14. století heraldické a genealogické motivy. V podstatně jednodušší podobě se tyto motivy objevily už v povídkách o Štilfrídovi a Bruncvíkovi, v nich ž neznámý autor přeměnil původně německý námět do podoby heraldické pověsti vysvětlující původ erbovního znamení českého království.
Ve 14. století jsou do Čech uvedeny první cestopisy. Popisují hlavně nevšední příběhy ze vzdálených krajin Orientu. Českého původu byl také snad první cestovatel na Dálný východ, františkán Odoricus. Novým literárním žánrem byla zábavná literatura s didaktickým podtextem.
Duchovní náměty tvoří podstatnou část dochovaných děl, psaných latinsky, německy i česky. Zastoupení mají skladby veršované, epické i lyrické, prozaické a dramatické. Doba Jana Lucemburského představuje pro tuto oblast umění „most mezi dědictvím kultury na přelomu 13. a 14. století“ a jejím následným rozkvětem ve 2. polovině 14. století.
Pro literární historii má mimořádný význam tzv. Pasionál abatyše Kunhuty, vzniklý v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě na popud Přemyslovny Kunhuty. Je vysoce ceněn jak pro své výjimečné iluminace, tak pro úroveň textů jež obsahuje. Všechny se vztahují ke Kristovu umučení a sestavil je písař a iluminátor rukopisu, svatojiřský kanovník Beneš. Pasionál má pět dílů se žánrově různými duchovními texty – opdobenství, kázání, plankt (pláč, nářek).
Z epických skladeb si velký význam udržely velmi oblíbené legendy. Kolem roku 1330 byla v pražském klášteře sv. Františka napsána loatinská legenda o Anežce Přemyslovně (Vita Agnetis). Vznikla nejspíš díky vlivu královny Elišky v souvislosti s její snahou o kanonizaci své pratety.
Objevily se také česky psané veršované legendy, z nichž nejstarší byly složeny v prvních desetiletích 14. století – dochovala se však jen torza. Jejich anonymní autoři většinou vycházeli ze souboru životopisů světců dle pořadí jejich svátků v církevním roce, tzv. Legenda aurea.
Ke skvostům české literatury 14. století patří dvě veršované legendy, o sv. Prokopu a o sv. Kateřině. Předlohou pro staročeskou Legendu o sv. Prokopovi byla latinská legenda Vita maior. Autor oslavuje život světce spjatého se slovanským klášterem na Sázavě.
Veršovaný Život sv. Kateřiny, pocházející ze třetí čtvrtiny 14. věku, je určen pro dvorské publikum. Skladba je dokladem autorovy invence a literárního nadání. Tematicky vychází ze dvou latinských kateřinských legend, zpracovaných však vskutku originálně. Působivé lyrické pasáže – střídání mystických prvků se světskými – a zachycení vnitřního života světice; protikladem k obrazům násilí (mučení) stojí milostné verše líčící Kateřininu lásku ke Kristu. Objevuje se symbolika barev a dokonce i připomínka lásky Izoldy k Tristanovi.
Značného rozkvětu dosáhla ve 14. století duchovní lyrika. Jedná se jak o texty, které byly součástí nebo doprovodem liturgického obřadu, tak o texty realizované mimo církevní prostor nebo určené k individuálnímu čtení. V latinské literatuře figuruje celé spektrum žánrů – hymny, officia, kantilény, tropy, některé určené k soukromému rozjímání.
Trvalé oblibě se těšily skladby mariánské, odrážející také zavedení nového svátku Navštívení. Patří sem skladby kompozičně složité (Vzdechnutí k Panně Marii) i básně působívé díky své jednoduché formě umocňující naléhavost textu v jeho lyričnosti (Hvězda mořská).
Některé náročné texty duchovní lyriky mají velmi blízko k poezii světské. Patří sem např. Otep myrry napsaná na motivy Šalamounovy Písně písní. Na hranici eroticky zbarvené zbožnosti a kurtoátní lyriky se ocitá Slóvce M, báseň složená k poctě sv. Markéty.
Světská literatura
Žánry světské literatury i její jazyk určoval, či alespoň ovlivňoval, její konzument – čtenář, nebo častěji posluchač. Z proaických žánrů nalezly národní jazyky uplatnění především v rytířské epice, která i u nás dospěla do podoby dvorské kurtoatní tvorby a razila si cestu z panovnického dvora na sídla aristokracie. Národní jazyky nalézáme také v oblýbených cestopisech a dílech diakritických, určených širokému spektru společnosti.
Latinou (mezinárodním charakterem) je význačná námětově široká žákovská poezie. K nám si našla cestu hlavně po založení univerzity a také ona získala časem své ekvivalenty v národních jazycích.
K nejstarším epickým skladbám napsaným česky se řadí rozsáhlá báseň Alexandreida opěvující hrdinské činy antického vojevůdce a dobyvatele. Anonymní latinsky vzdělaný autor použil jako předlohu německý epos Ulricha z Etzenbachu. Alexandreida se stala inspirujícím vzorem pozdější české epiky, které vtiskla svůj osmislabičný verš.
Jako nový prvek vstupují do dvorské epiky 14. století heraldické a genealogické motivy. V podstatně jednodušší podobě se tyto motivy objevily už v povídkách o Štilfrídovi a Bruncvíkovi, v nich ž neznámý autor přeměnil původně německý námět do podoby heraldické pověsti vysvětlující původ erbovního znamení českého království.
Ve 14. století jsou do Čech uvedeny první cestopisy. Popisují hlavně nevšední příběhy ze vzdálených krajin Orientu. Českého původu byl také snad první cestovatel na Dálný východ, františkán Odoricus. Novým literárním žánrem byla zábavná literatura s didaktickým podtextem.
"Karel IV. potvrzuje obyvetelům Bělé pod Bezdězem ... jejich žádost o přenesení městských práv na město Nový Bezděz, řečené Bělá ... Lokátory jsou jmenováni Martin z Lovu, purkrabí lipský, rychtář Ješek a Křišťan, měšťan z Lipého." (1348)
Re: Literatura
Ukázka z Hradeckého rukopisu:
SEDMÉ KÁZÁNIE
Sedmé jest kázanie božie:
Nekrad'te cuzého sbožie.
Trój lid toho přěstupuje,
jímž sobě peklo kupuje.
Prvý, jenž cuzé otjímá,
toho črt u peklo pojímá.
Ten sě zlý lid velmi rozmohl,
bezmále vše dobré přěmohl:
Zlá kniežata i zlé hrabie,
vévody i zlé lankrabie,
vládyky, kupci i chlapstvo,
biskupi, mniši, žákovstvo,
zlé jěptišky, křižovníci,
a k tomu zlí kanovníci,
panošicě i vladaři,
vyvržení z pekla ohaři,
všichni cuzé otjímají,
a proto těžký hřiech jmají.
Kniežata vojny plodiece
a chudinu tiem hubiece,
plodie šosy, k tomu berně;
zlodějiť jsú, pravímť věrně.
A vládyky ješče viece,
ke všěm črtóm spieše chtiece.
Přěd těmi nic neostane,
jako v ohni ot nich vzplane,
ni kněz, ni mnich, ani vdova,
by jměli andělská slova.
Však býti bez svého sbožie -
pomsti toho, matko božie!
Ti jsú dobřě znamenali,
jenž sú při dvořě bývali,
kak kniežě svú miesu ziedá,
že sám jie málo pojiedá
potom pošle rytieřiem svým
a rytieři panošiem svým
a panošě lotróm dadie
a lotři sě o ni svadie.
Takež králi a šlechtici
vždy činie svéj chudinici.
Najprvé úrok vezmúce
a potom berni zživúce,
berú s nich jiné pomoci,
vladaři k tomu z své moci;
k tomu soci i kuchaři,
lovci, pekaři, běhaři,
derú je ot vrchu do pat.
A též činí svým zlý opat.
Kniežata i zákonníci,
jěptišky i kanovníci
i vy, páni, znamenajte
a své chudiny nechajte.
Což na nich viece
žádáte nežli uložené jmáte,
proti bohu to činíte
a svú duši tiem viníte…
SATIRY O KONŠELÍCH A ŘEMESLNÍCÍCH
Řězník
Řězník sě takto obchodí,
dobrým lidem často škodí:
když běží po vsi volajě,
na prodajné bravy ptajě,
budeť kupovati bravy,
chtě z nich utěžěti stravy.
Když ho uzří dobytčátko,
užěsneť sě nebožátko
neb jmá řězník rucě račiej:
když on dobytčátko zmácie,
nelzěť sě jmu popraviti,
musíť vždy churavo býti.
A tu líb kup líb nekupi,
jižť bez škody neotstúpí,
vždyť škodu učiní tomu,
kdyžtoť bravy mácie komu.
Druhúť jmá nevěru v sobě,
tuť chci vypraviti tobě:
ktož dobytek na trh vodí,
sedlákóm rád na tom škodí,
budeť s ním lidmě tržiti,
bráně každému kúpiti;
v tom mu činí mnoho núzě,
žěť jemu všě kupcě zapúzie,
až utrží po svéj vóli,
jakžto jemu líbo koli.
Třetieť jáz vědě do ňeho:
ktož masa kúpí u ňeho,
že jmu prodává kozinu
za najlepší skopcěvinu,
a častokrát býkovinu
za najlepší hovědinu.
Čtvrtéhoť sě rád přijímá:
kdyžtoť jest najvěčšie zima,
budeť vodú oblévati
maso, rožny rozpierati,
aby jemu zmrzli v noci
hovědina i ti skopci.
Takť po jeho vóli bude,
tři čiesti jemu ho přibude;
mnohoť lidu oklamává,
když on to maso prodává.
Takť jsú nevěrni řězníci,
horšíť jsú nežli věžníci…
O konšeléch nevěrných
Konšelé, račte slyšěti
a mně v tom za zlé nejmieti:
jmáte na sobě zlú vadu,
křivým dáváš dobrú radu.
Pohřiechu v tom mnoho blúdie,
že pravé křivelně súdie.
Přída chudý člověk k ňemu
i bude tak řéci jemu:
"Dobrý druže, tebeť proši,
učiň za své matky duši,
pomoz mi mé viny zbýti,
chcuť tvój modlitevník býti,
by tě milý buoh uzdravil
i tě všěch tvých hřiechóv zbavil."
Konšel sě nic nepotiežě,
inhed jeho sám otieže
řka: "Móž-li co za mój trud býti,
snadť bych pomohl toho zbýti."
Tento chudý, tu řěč slyšě,
stane přěd ním, srdcem vzdyšě
řka: "Buoh vie, nejmámť co dáti,
pro buoh rač mi pomáhati."
Když konšel uslyší, co jest,
v ten čas nalezne sobě tu lest
řka: "Súsěde, praviť tobě,
teprv sem vzpomanul sobě:
jmámť býti zajtra na rocě
prošeno mne i mého otcě.
Tu jmám při vésti ku právu:
súsěd súsědu ukradl krávu.
Popros někoho jiného
a tě přěslyší nevinného..."
O LIŠCĚ A O ČBÁNU
Liška jednú běhajíci,
jiesti sobě hledajíci,
uběže do jedněch pústek,
ano v nich jediný chrústek.
Vecě: "Pověz mi to, chrúste,
čie jsú toto chyšě pusté?"
On jiej tako otpovědě
řka: "Jázť sám nevědě;
teprv sem jedno přišel sěm,
nejmám nice činiti s tiem."
Liška počě sě točiti,
by mohla co uhoniti.
Točivši sě sěmo i tam
i uběže k pustým kamnám.
A když sě v niestěji vtoči,
inhed v kamnách čbána zoči.
Vecě: "Dobrý večer, čbáne!
Kak sě jmáš, mój milý pane?"
Čbán lišcě nice nevecě
a ona vzemši jej na plece
potěšči sě s ním ven z pústek.
Tu ji potka onen chrústek; vecě:
"Liška, co to neseš,
že nohami jedva pleteš?"
Ona vecě: "Nesu čbána,
mého milostného pána."
Zdáše sě jiej nésti těžek.
Vznesši jej na jeden břiežek
i pusti jej dolóv opak
řkúc: "Jázť tobě učini tak."
Vecě: "Pójdiž dolóv, čbáne.
Těžeks mi nésti, mój pane!"
Čbán sě dolóv s hory pokoti,
liška sě po něm běžiec upoti.
Vecě: "Čbáne, proč běžíš prudcě?
Přěsadíš mi skóro srdce."
A když čbán na rovni bieše,
viec sě kotiti nemožieše.
Vecě liška: "Kde jdeš, čbáne?
Zdalis ustal, milý pane?
Pakli nechceš se mnú jíti,
jáz chci tobě učiniti,
že pójdeš se mnú bezděky,
kdež sě nevrátíš na věky."
Přivázavši čbán k uocasu
vecě: "Jáz tě tam donesu,
budeš úpiti na své hoře
plavajě jako prosěd mořě."
A když přiběže k studnici,
běda lišcě hubenici!
Mnieše oklamajíc čbána,
naliť sě oblúdi sama.
Vecě: "Čbáne, ké sě modlíš.
Zléhos umysle, že tiem dlíš."
Ona nic nepomeškavši,
čbán k ocasu přivázavši,
vzleze vzhóru na ohlubnici
i pusti čbána v studnici.
Vecě: "Když sě nechceš modliti,
jáz tě musím utopiti."
Čbán počě svrchu plavati.
Počě liška naň volati
řkúc: "Čbáne, brzo viz o sobě,
jižť jest velmi zle o tobě.
Raz'uť, pokoř mi sě jedinú
a otpustímť vši tvú vinu."
Čbánu lzě mluviti nebieše,
nebo z hlíny slepen bieše.
Tehdy sě liška rozhněvavši
čbána u vodu vrazivši,
vecě: "Jižť sem dosti hověla tobě.
Cos uhonil, jměj to sobě."
Čbán sě počě zalévati,
vody sě veň nalévati,
lišky k sobě potáhati.
Liška sě počě ottáhati;
vecě liška: "Ne tak, čbáne,
jázť špíleji, milý pane!"
Tehdy čbán počě bobtati,
hlúbe sě pohřižěvati.
Liška počě vždy volati
řkúc: "Běda, co mi sě chce státi?"
Vecě: "Milý čbáne, otpusť mi to
a jáz tobě slibuji to,
žeť nechci tobě škoditi.
Rač mě, nebožku, živiti!"
Ona toho řéci netaže,
až ji čbán k sobě přitaže,
ona sě v studnici vrže,
inhed ji čbán na dno vtrže,
tu jiej neda viec vzniknúti,
musi bezděky utonúti.
Tak sě liška přěmúdřla,
svój život marně ztratila:
ot čbána z hlíny slepeného
zbyla liška života svého.
Hradecký rukopis (14. století)
Sborník anonymních českých veršovaných skladeb (tzv. sociální satira), pocházející z druhé poloviny 14. století; Pragopress,1969
Objeven Josefem Dobrovským.
Obsah:
Desatero kázanie božie,
O řemeslnících a konšelích
O lišce a džbánu.
Recenzenti uvádějí, že jazyk rukopisu je spíše lidový, obecný (vulgární) a autorem mohl být někdo z měšťanského stavu (např. písař), případně kněz či mnich žijící mezi prostými lidmi.
Zřejmě se jednalo o někoho, kdo dosáhl určitého vzdělání, což se dle recenzentů projevuje znalostí zejména soudobé básnické teorie.
-----------------------------------------------------------------------------------
Ukázka sonetu Francesca Petrarcy ze sbírky "Sonety Lauře"
A on napodiv žije dál...
Fracesco Petrarca - přeložil Václav Renč
Ty oči, k nimž se vroucně vracela,
má píseň: paže, ruce, nožka malá,
ta tvář, jež od davu mě dělívala,
až změnila mou mysl docela,
vlas, který linul zlato do čela,
ústa, v nichž úsměv archandělský sálá,
jímž pokaždé se země rájem stala...
To vše je už jen hrstka popela.
A jen já bídný trapně dále žiji,
na moři sám, bez milovaných hvězd,
loď bez kormidla, do níž vichry bijí.
O lásce sladké dozpíváno jest,
vyprahl pramen známých melodií.
A loutnu svou mám už jen pro bolest.
SEDMÉ KÁZÁNIE
Sedmé jest kázanie božie:
Nekrad'te cuzého sbožie.
Trój lid toho přěstupuje,
jímž sobě peklo kupuje.
Prvý, jenž cuzé otjímá,
toho črt u peklo pojímá.
Ten sě zlý lid velmi rozmohl,
bezmále vše dobré přěmohl:
Zlá kniežata i zlé hrabie,
vévody i zlé lankrabie,
vládyky, kupci i chlapstvo,
biskupi, mniši, žákovstvo,
zlé jěptišky, křižovníci,
a k tomu zlí kanovníci,
panošicě i vladaři,
vyvržení z pekla ohaři,
všichni cuzé otjímají,
a proto těžký hřiech jmají.
Kniežata vojny plodiece
a chudinu tiem hubiece,
plodie šosy, k tomu berně;
zlodějiť jsú, pravímť věrně.
A vládyky ješče viece,
ke všěm črtóm spieše chtiece.
Přěd těmi nic neostane,
jako v ohni ot nich vzplane,
ni kněz, ni mnich, ani vdova,
by jměli andělská slova.
Však býti bez svého sbožie -
pomsti toho, matko božie!
Ti jsú dobřě znamenali,
jenž sú při dvořě bývali,
kak kniežě svú miesu ziedá,
že sám jie málo pojiedá
potom pošle rytieřiem svým
a rytieři panošiem svým
a panošě lotróm dadie
a lotři sě o ni svadie.
Takež králi a šlechtici
vždy činie svéj chudinici.
Najprvé úrok vezmúce
a potom berni zživúce,
berú s nich jiné pomoci,
vladaři k tomu z své moci;
k tomu soci i kuchaři,
lovci, pekaři, běhaři,
derú je ot vrchu do pat.
A též činí svým zlý opat.
Kniežata i zákonníci,
jěptišky i kanovníci
i vy, páni, znamenajte
a své chudiny nechajte.
Což na nich viece
žádáte nežli uložené jmáte,
proti bohu to činíte
a svú duši tiem viníte…
SATIRY O KONŠELÍCH A ŘEMESLNÍCÍCH
Řězník
Řězník sě takto obchodí,
dobrým lidem často škodí:
když běží po vsi volajě,
na prodajné bravy ptajě,
budeť kupovati bravy,
chtě z nich utěžěti stravy.
Když ho uzří dobytčátko,
užěsneť sě nebožátko
neb jmá řězník rucě račiej:
když on dobytčátko zmácie,
nelzěť sě jmu popraviti,
musíť vždy churavo býti.
A tu líb kup líb nekupi,
jižť bez škody neotstúpí,
vždyť škodu učiní tomu,
kdyžtoť bravy mácie komu.
Druhúť jmá nevěru v sobě,
tuť chci vypraviti tobě:
ktož dobytek na trh vodí,
sedlákóm rád na tom škodí,
budeť s ním lidmě tržiti,
bráně každému kúpiti;
v tom mu činí mnoho núzě,
žěť jemu všě kupcě zapúzie,
až utrží po svéj vóli,
jakžto jemu líbo koli.
Třetieť jáz vědě do ňeho:
ktož masa kúpí u ňeho,
že jmu prodává kozinu
za najlepší skopcěvinu,
a častokrát býkovinu
za najlepší hovědinu.
Čtvrtéhoť sě rád přijímá:
kdyžtoť jest najvěčšie zima,
budeť vodú oblévati
maso, rožny rozpierati,
aby jemu zmrzli v noci
hovědina i ti skopci.
Takť po jeho vóli bude,
tři čiesti jemu ho přibude;
mnohoť lidu oklamává,
když on to maso prodává.
Takť jsú nevěrni řězníci,
horšíť jsú nežli věžníci…
O konšeléch nevěrných
Konšelé, račte slyšěti
a mně v tom za zlé nejmieti:
jmáte na sobě zlú vadu,
křivým dáváš dobrú radu.
Pohřiechu v tom mnoho blúdie,
že pravé křivelně súdie.
Přída chudý člověk k ňemu
i bude tak řéci jemu:
"Dobrý druže, tebeť proši,
učiň za své matky duši,
pomoz mi mé viny zbýti,
chcuť tvój modlitevník býti,
by tě milý buoh uzdravil
i tě všěch tvých hřiechóv zbavil."
Konšel sě nic nepotiežě,
inhed jeho sám otieže
řka: "Móž-li co za mój trud býti,
snadť bych pomohl toho zbýti."
Tento chudý, tu řěč slyšě,
stane přěd ním, srdcem vzdyšě
řka: "Buoh vie, nejmámť co dáti,
pro buoh rač mi pomáhati."
Když konšel uslyší, co jest,
v ten čas nalezne sobě tu lest
řka: "Súsěde, praviť tobě,
teprv sem vzpomanul sobě:
jmámť býti zajtra na rocě
prošeno mne i mého otcě.
Tu jmám při vésti ku právu:
súsěd súsědu ukradl krávu.
Popros někoho jiného
a tě přěslyší nevinného..."
O LIŠCĚ A O ČBÁNU
Liška jednú běhajíci,
jiesti sobě hledajíci,
uběže do jedněch pústek,
ano v nich jediný chrústek.
Vecě: "Pověz mi to, chrúste,
čie jsú toto chyšě pusté?"
On jiej tako otpovědě
řka: "Jázť sám nevědě;
teprv sem jedno přišel sěm,
nejmám nice činiti s tiem."
Liška počě sě točiti,
by mohla co uhoniti.
Točivši sě sěmo i tam
i uběže k pustým kamnám.
A když sě v niestěji vtoči,
inhed v kamnách čbána zoči.
Vecě: "Dobrý večer, čbáne!
Kak sě jmáš, mój milý pane?"
Čbán lišcě nice nevecě
a ona vzemši jej na plece
potěšči sě s ním ven z pústek.
Tu ji potka onen chrústek; vecě:
"Liška, co to neseš,
že nohami jedva pleteš?"
Ona vecě: "Nesu čbána,
mého milostného pána."
Zdáše sě jiej nésti těžek.
Vznesši jej na jeden břiežek
i pusti jej dolóv opak
řkúc: "Jázť tobě učini tak."
Vecě: "Pójdiž dolóv, čbáne.
Těžeks mi nésti, mój pane!"
Čbán sě dolóv s hory pokoti,
liška sě po něm běžiec upoti.
Vecě: "Čbáne, proč běžíš prudcě?
Přěsadíš mi skóro srdce."
A když čbán na rovni bieše,
viec sě kotiti nemožieše.
Vecě liška: "Kde jdeš, čbáne?
Zdalis ustal, milý pane?
Pakli nechceš se mnú jíti,
jáz chci tobě učiniti,
že pójdeš se mnú bezděky,
kdež sě nevrátíš na věky."
Přivázavši čbán k uocasu
vecě: "Jáz tě tam donesu,
budeš úpiti na své hoře
plavajě jako prosěd mořě."
A když přiběže k studnici,
běda lišcě hubenici!
Mnieše oklamajíc čbána,
naliť sě oblúdi sama.
Vecě: "Čbáne, ké sě modlíš.
Zléhos umysle, že tiem dlíš."
Ona nic nepomeškavši,
čbán k ocasu přivázavši,
vzleze vzhóru na ohlubnici
i pusti čbána v studnici.
Vecě: "Když sě nechceš modliti,
jáz tě musím utopiti."
Čbán počě svrchu plavati.
Počě liška naň volati
řkúc: "Čbáne, brzo viz o sobě,
jižť jest velmi zle o tobě.
Raz'uť, pokoř mi sě jedinú
a otpustímť vši tvú vinu."
Čbánu lzě mluviti nebieše,
nebo z hlíny slepen bieše.
Tehdy sě liška rozhněvavši
čbána u vodu vrazivši,
vecě: "Jižť sem dosti hověla tobě.
Cos uhonil, jměj to sobě."
Čbán sě počě zalévati,
vody sě veň nalévati,
lišky k sobě potáhati.
Liška sě počě ottáhati;
vecě liška: "Ne tak, čbáne,
jázť špíleji, milý pane!"
Tehdy čbán počě bobtati,
hlúbe sě pohřižěvati.
Liška počě vždy volati
řkúc: "Běda, co mi sě chce státi?"
Vecě: "Milý čbáne, otpusť mi to
a jáz tobě slibuji to,
žeť nechci tobě škoditi.
Rač mě, nebožku, živiti!"
Ona toho řéci netaže,
až ji čbán k sobě přitaže,
ona sě v studnici vrže,
inhed ji čbán na dno vtrže,
tu jiej neda viec vzniknúti,
musi bezděky utonúti.
Tak sě liška přěmúdřla,
svój život marně ztratila:
ot čbána z hlíny slepeného
zbyla liška života svého.
Hradecký rukopis (14. století)
Sborník anonymních českých veršovaných skladeb (tzv. sociální satira), pocházející z druhé poloviny 14. století; Pragopress,1969
Objeven Josefem Dobrovským.
Obsah:
Desatero kázanie božie,
O řemeslnících a konšelích
O lišce a džbánu.
Recenzenti uvádějí, že jazyk rukopisu je spíše lidový, obecný (vulgární) a autorem mohl být někdo z měšťanského stavu (např. písař), případně kněz či mnich žijící mezi prostými lidmi.
Zřejmě se jednalo o někoho, kdo dosáhl určitého vzdělání, což se dle recenzentů projevuje znalostí zejména soudobé básnické teorie.
-----------------------------------------------------------------------------------
Ukázka sonetu Francesca Petrarcy ze sbírky "Sonety Lauře"
A on napodiv žije dál...
Fracesco Petrarca - přeložil Václav Renč
Ty oči, k nimž se vroucně vracela,
má píseň: paže, ruce, nožka malá,
ta tvář, jež od davu mě dělívala,
až změnila mou mysl docela,
vlas, který linul zlato do čela,
ústa, v nichž úsměv archandělský sálá,
jímž pokaždé se země rájem stala...
To vše je už jen hrstka popela.
A jen já bídný trapně dále žiji,
na moři sám, bez milovaných hvězd,
loď bez kormidla, do níž vichry bijí.
O lásce sladké dozpíváno jest,
vyprahl pramen známých melodií.
A loutnu svou mám už jen pro bolest.
-
- ČLEN SPOLKU
- Příspěvky: 2718
- Registrován: Út 03. Ún 2009 23:42:27
- Místo/Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: Literatura
Pokud jde o Petrarcu, tak bych jeho sonety nepřekládal. Vytratí se z nich to kouzlo rýmu. Čeština to trošku ubíjí... tu zpěvnost.
Re: Literatura
No jo, Shakespeareovy Sonety jsou také ve staré angličtině krásné a zvláštní. Jenže...
Nakonec, naši literaturu si Italové asi také překládají do italštiny
Nakonec, naši literaturu si Italové asi také překládají do italštiny
-
- ČLEN SPOLKU
- Příspěvky: 2718
- Registrován: Út 03. Ún 2009 23:42:27
- Místo/Bydliště: Praha
- Kontaktovat uživatele:
Re: Literatura
Nevěděl jsem přesně kam to dát a tak to kdyžtak pak přesuňte někam, kam se to hodí líp.
Našel jsem zdařilé středověké písmo ke stáhnutí do pc. Je to výsledek bakalářky nějakého vysokoškoláka, který se zabýval digitalizací písma z Bible Olomoucké. Přišlo mi to zajímavé a už s ním píšu o 106 PS: Je kompletně české...
http://is.muni.cz/th/208245/fi_b/CzechB ... _v_1.3.ttf
A tady je odkaz na tu práci:
http://is.muni.cz/th/208245/fi_b/text_BP.pdf
Našel jsem zdařilé středověké písmo ke stáhnutí do pc. Je to výsledek bakalářky nějakého vysokoškoláka, který se zabýval digitalizací písma z Bible Olomoucké. Přišlo mi to zajímavé a už s ním píšu o 106 PS: Je kompletně české...
http://is.muni.cz/th/208245/fi_b/CzechB ... _v_1.3.ttf
A tady je odkaz na tu práci:
http://is.muni.cz/th/208245/fi_b/text_BP.pdf
- Czernozub
- Příspěvky: 818
- Registrován: So 27. Ún 2010 12:49:06
- Místo/Bydliště: Želiv, Tábor
- Kontaktovat uživatele:
Re: Literatura
Díky, ta bakalářka se mi bude hodit do seznamu literatury
"Neorganizovaná banda není armádou o nic víc, než hromada cihel domem."
Sókratés
Sókratés
Re: Literatura
Našla jsem zajímavou práci o sekerách: http://is.muni.cz/th/85286/prif_m/Stred ... avlemi.pdf.
Kdo je online
Uživatelé prohlížející si toto fórum: Nejsou tu žádní registrovaní uživatelé a 10 hostů