Struktura společnosti; společenské vrstvy

vztahy, hierarchie, chování...

Moderátor: Zdeslav

Avátar uživatele
Křišťan
Ronovec
Příspěvky: 115
Registrován: Pá 06. Ún 2009 13:49:12
Místo/Bydliště: Česká Lípa
Kontaktovat uživatele:

Struktura společnosti; společenské vrstvy

Příspěvek od Křišťan »

Nejzákladnější rozdělení dle duchovního poslání na zemi je na tři skupiny:
Oratores (doslova „ti, kteří se modlí), tedy církev a její hodnostáři dbající o duchovní spásu společnosti
Bellatores („ti, kteří bojují; ti, kteří jezdí na koni“), tzn. šlechta, dbající v tomto případě hlavně o bezpečnost obyvatelstva
Laboratores („ti, kteří pracují“), třetí a poslední vrstva, mající za úkol zabezpečit společnost potravinami a veškerými výrobky. Logicky sem tedy spadají vesničané a měšťané.
Od 13. století se však utváří na našem území společenská konstrukce o čtyřech vrstvách s vlastní vnitřní konstrukcí – šlechta, duchovenstvo, měšťanstvo a vesničané. Dále je zde však skupina obyvatel nezařaditelná, tvořící pomyslnou pátou vrstvu. Patří sem nemajetní, živící se příležitostnou prací, nebo vůbec nepracující, dále také potulní muzikanti, kejklíři, herci atd. Na nejnižší příčce této vrstvy najdeme žebráky, prostitutky, lapky. Mimo společnost byli zároveň postaveni duševně či tělesně postižení, odsouzeni k živoření z milodarů.
Do poloviny 14. století nebylo neobvyklým, že člověk přecházel mezi společenskými vrstvami. Bohatý měšťan se snadno stal šlechticem – zakoupil statky a půdu na venkově a vyvázal se z městského práva. A to samé se dělo i naopak, kdy zchudlý šlechtic o své majetky a titul přišel a stal se tedy pouhým měšťanem.
Již od 2. poloviny 14. století se však hranice mezi stavy upevňují a samotné stavy získávají přesnější hranice. Zároveň dochází k diferenciaci uvnitř daného stavu – zejména v případě šlechty.

Šlechta

Již samotný pojem šlechtic v sobě skrývá základní informace o tomto stavu. Obecně vzato je šlechticem svobodný urozený držitel určitého statku, podléhající zároveň zemskému právu. Jako urozený se mohl narodit, nebo také titul získat (od 2. poloviny 14. století se však toto stává stále těžším, až nemožným).
Pro samotné příslušníky šlechty známe dlouhou škálu pojmenování. Nejvyšší postavení náleží pánům (barones), pro ostatní svobodné se užívala různá pojmenování – vladykové (wladicones), rytíři (milites), panoši (clientes). Ti, kteří byli lenní smlouvou vázáni k jinému pánovi nesou označení mani. Na samém dně této skupiny stáli tzv. nápravníci, velmi se blížící malé skupině svobodného neurozeného obyvatelstva venkovského.
Prostřednictvím lén k sobě král také poutal lidi, které chtěl mít nablízku. Vytvořil se tak jeden ze základu tzv. dvorské šlechty. Za vlády Karla IV. se královskými leníky stalo celkem 16 rodů, navíc zde bylo ještě dalších 18 královských leníků z dob vlády jeho otce Jana Lucemburského (z nichž osm bylo zaraničního původu).
Naznačená diferenciace se zřetelně rýsuje a upevňuje koncem 14. století. Hlavně skupina pánů se začíná profilovat a uzavírat, zatímco rytíři, panoši atd. se formují do skupiny druhé – nižší šlechty.
Jedním z mnoha kritérií, určujících příslušnost k jedné z postupně vznikajících vrstev šlechtického stavu byly majetky jednotlivých rodů. Z právního hlediska mohl šlechtic vlastnit panství či ves (nebo pouze její část) jako přímou državu (alod), léno (feudum), nebo jako dočasný vlastník (zástavní pán).
Krom výnosů z daného panství určoval hodnotu šlechticova majetku také počet držených hradů (vojensko-strategické pevnosti a hospodářsko-správní centra), vnitřní struktura panství – počet vsí, měst a městeček, lidnatost, geografická poloha… Co k vlastnictví hradů v Čechách, kolem poloviny 14. století ovládá z celkového počtu 310 hradů čtvrtinu král, 18 hradů připadá církvi a zbytek má v držení šlechta. V letech osmdesátých držel král Václav IV. celou třetinu českých hradů.
Dalším prvkem, vypovídajícím o majetku a významu jednotlivých rodů, bylo patronátní právo nad kostely. Šlechta prezentovala přes 60 % svatyní (cca 1140) – např. Berkové z Dubé 48.
Majetek nižšího šlechtice – rytíře či zemana – nebyl tak rozsáhlý. Zpravidla ho tvořil hrádek, dvůr a ves. V lepším případě vsi dvě, či dokonce tři, v případě horším se o ves dělil s dalším majitelem nebo příbuzným. Což mimo jiné znamenalo, že k jedné vsi mohly náležet i dvě, ne-li tři tvrze, jejichž počet byl obrovský!
Ke konci 14. století a počátkem století 15. se vzrůst nižší šlechty zastavil. Část rytiřských rodin valně nebo zcela ztratila svůj majetek. Příčinou bylo jednak drobení statků, ale také vymírání rodů. Také se zvyšoval životní standart šlechty, mizely tedy stále se zmenšující statky, neschopné poskytnout rytíři patřičný příjem. Ten se tedy rozhodl vypomoci si půjčkami, až se zadlužil tak, že byl donucen svůj majetek prodat. Takovíto šlechtici pak získávali služebné léno při panském nebo královském hradu, vstupovali do služeb vyšší šlechty (či do služeb vojenských), případně i v zahraničí. Někteří si však pomáhali k majetku také protiprávně – stávali se aktéry drobných záští, nebo se přidávali k obávaným loupeživým družinám. Objem půdy v držení nižší šlechty se však nezměnil – jiné rody tedy musely logicky zbohatnout. Nejednomu z nich pomohlo ke vzestupu také působení na královském či markrabském dvoře.
Politická moc zemské šlechty se s nástupem Lucemburků příliš nezměnila od stavu v době posledních Přemyslovců. Záleželo na panovníkovi, zda si udrží svou rozhodující pozici. Musel však stále respektovat úlohu a postavení šlechty při řízení země. Karel byl v tomto úspěšný – méně však jeho nástupce Václav IV., za jehož vlády vrcholí proces stavovského uvědomnění.
Ve spektru politicky angažované šlechty – navzdory jeho velké proměnlivosti – trvale nalézáme zástupce jistých významných rodů. Čelní postavení v Čechách příslušelo bezesporu Vítkovcům, dále pak Vartemberkům (nazývající se dle hradu Vartemberka u Mimoně) ze starého rodu Markvarticů. Mocným to rodem 14. století byli také Ronovci, k němuž se hlásili např. páni z Klinštejna, páni z Lipé, z Dubé a další. Velmi významným mužem za vlády Jana Lucemburského byl Jindřich st. z Lipé – zakladatel českolipského vodního hradu Lipý, postupem času pán na Hohensteinu, neboť město Lipá přenechal svým příbuzným, pánům z Dubé.

Duchovní

Církev se dotýká každodenního života všech vrstev, i samotných jednotlivců, stejně jako zasahuje do dění politického. Vědomí neustálého hříchu dává smysl a význam všem duchovním, kteří mají pomoci nalézt cestu ke spáse. Navzdory tomu, že klerici tvoří jen malé procento populace je jejich činnost nedílnou součástí života všech lidí.
Duchovenstvo představuje specifickou vrstvu, charakteristickou jednak svým speciálním posláním, jednak vydělením ze světských právních norem a podléháním právu kanonickému (církevnímu). Církem sama má přirozeně po staletí budovanou vnitřní hierarchii a správní systém.
Početný – a výrazně diferencovaný – klérus nižšího i vyššího svěcení se rekrutoval především z domácího obyvatelstva. K získání nižšího svěcení stačilo složit patřičnou zkoušku – nebylo tedy nutné konkrétní vzdělání. Dále se pak mohli učit na školách vyššího typu, působících u kapitul a některých klášterů. Do duchovní sféry zamířili časem také čerství absolventi pražské univerzity. A jelikož byly školy otevřeny všem společenským vrstvám, tvořili řady potenciálních kleriků i muži z chudších poměrů, pro něž byla duchovní kariéra jedinou cestou k překonání sociálních i materiálních bariér.
V rukou církve se nalézal značný majetek, jednalo se přibližně o 1/3 veškeré pozemkové držby. Rozsah majetku jednotlivých institucí byl značně diferencován, jak je patrno z výše odváděného papežského desátku. Královská klášterní založení podléhala zároveň královskému fisku, tzn. platila (podobně jako královská města) speciální berni – za Karlovy vlády měla již podobu pravidelné daně.
O hospodaření na klášterních statcích se dochovalo do dnešních dnů relativně velké množství pramenů. Církevní držba byla význačná větší stabilitou. Nepodléhala drobení mezi dědice, na vyšší úrovni byla také její správa i vlastní hospodaření.
Jednorázový příjem představovalo pro církevní instituce, krom jiného (svatby, křty, pohřby) také udílení tzv. odpustků. Příležitost k vykoupení měla vždy ráz výjimečnosti a byla vázána ke konkrétnímu místu a časově omezena. Získání odpustku bylo spojeno s poutí, dobročiností a vždy podmíněno duchovními úkony – zpověď, modlitby atd. Odpustky vyhlašovala pro církevní instituce kurie, a to (ve většině případů) na žádost vrchnosti. Příkladem nechť jsou odpustkové listiny vydané papežem na žádost Karla IV.
Podstatným zásahem do vývoje církve bylo přesídlení papeže do Avignonu, jehož následkem byla profrancouzská proměna sboru kardinálů (nárůst vlivu francouzského krále) a ochabnutí vazby na Itáliii, tzn. ztrátu materiálního zázemí papežského státu. Zároveň také probíhají politické boje o rozsah papežských rezervací (právo přímo obsazovat beneficie). V sedmdesátých letech už papež jmenoval téměř všechny patriarchy, arcibiskupy a biskupy.
Tento prosazený systém obsazování beneficií vedl k jejich znásobení v jedněch rukou, nepotismu (obsazování příbuznými) a simonii (získávání hodností a úřadů v církvi za peníze).
Simonii plně docenil Karel IV., neboť mu byla prostředkem pro rozšíření řad oddaných a schopných rádců. Při jejich výběru nebyl omezen společenskými konvencemi, vždyť vysoké církevní posty se zpřístupnily synům šlechticů i měšťanů, z jejichž řad vyvstaly tak vlivné osoby jako například Dětřich z Portic a Jan se Středy. Zároveň se Karel obracel velmi často na papeže v zájmu obsazení církevních míst jak v Říši, tak na území České koruny. Beneficie v království se snažil zajistit zejména domácím prelátům. Svou pozornost směřoval hlavně na arcibiskupství a biskupství, jejichž představitele mu mohli usnadnit např. postavení v Říši. Doložitelně Karel IV. zasáhl 33krát do obsazení biskupského stolce, 20krát lze jeho snahu předpokládat a ve 13 případech je vskutku pravděpodobná. V tomto ohledu ovšem nebyl žádnou výjimkou, neboť řada jeho současníků se, stejně jako on, snažila získat daná postavení pro své oblíbence. Velmi patrný politický podtext měla Karlova snaha o získání mohučského arcibiskupského postu pro Ludvíka Míšeňského.
Neméně Karlovi pozornosti se soustředilo na českou provincii a biskupstí na území zemí Koruny. Rozhodujicí změnou bylo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (1344), jemuž byla podřízena biskupství v Litomyšli a Olomouci.
Jistý vliv zůstával také v rukou osob světských, které ho uplatňovaly prostřednictvím patronátního (neboli prezentačního) práva, jež mělo svůj původ v někdejších vlastnických právech zakladatelů církevních institucí. Patronátní právo dávalo donátorům a jejich potomkům moc ovlivňovat obsazení příslušného beneficia. Patronem mohl být panovník, šlechtic, město, měšťan nebo jiná církevní instituce (klášter). I toto bylo mnohdy předmětem řady spekulací. Kolem poloviny 14. století prezentoval v pražské diecézi z 1884 beneficií 7 % král, 61 % šlechta, 28 % církev a 4 % měšťané.

Měšťané

Během 14. století byla na území českého království v podstatě dokončena městská síť. Město (civitas) představovalo institucionalizované centrum řemeslné výroby a obchodu, řídící se vlastními právními normami – městským právem. Menší obchodně-řemeslnická centra jsou nazývána městečky (oppidum). Některá se více podobala vesnicím (lišíce se pouze právem konat trh), jiná se více podobala městům (neměla nikdy pro města typické hradby). Přesné rozlišení města a městečka je obtížné, v zásadě se bere v potaz velikost, míra privilegií a faktická ekonomická funkce.
Z hlediska práva majetkového rozdělujeme města na královská a poddanská, neboli vrchnostenská. Zvláštní postavení královských měst plynulo z jejich přímé podřízenosti králi, což znamenalo svobodu jejich obyvatel. Obyvatelé poddanských měst zůstávali závislí na vrchnosti. Městská práva a privilegia mohl udělit pouze panovník, a to i v případě vrchnostenských měst – pro něž žádala o městská práva příslušná vrchnost. Hranice mezi královskými a poddanskými městy nebyla dosud nepřekročitelná, právní postavení města se mohlo během jeho existence změnit, aniž by se narušila jeho ekonomická funkce.
Ekonomický potenciál města nemusel být přímo úměrný jeho právnímu postavení. Ekonomická funkce města vyplývala z potřeb trhu, což umožnilo rozkvět nejen měst silných vrchností (Jindřichův Hradec), ale i měst rozdělených mezi více vlastníků – například Česká Lípa. Zásadní vliv mělo majetkoprávní postavení města na jeho soplečensko-politické postavení v zemi.
Královská města měla být panovníkovi oporou nejen hospodářskou. Díky svému opevnění zastávala úlohu též vojensko-strategickou, podobně jako panovnické hrady.
Nově založených královských měst za Lucemburků již v podstatě nepřibylo. O to více se zvýšil počet měst poddanských – v Čechách stoupl počet z 95 na 262; na Moravě ze 41 na 127.
Areál uvnitř hradeb nepřekročil u většiny měst 20 ha. Mimo území ohraničené hradbami přiléhala k městu předměstí a některé samostatně stojící lokality (mlýn apod.). Lidnatost se většinou odvozuje od rozlohy města a počtu domů, jak je zachycují soupisy městských dávek – ty jsou však zachovány torzovitě a ne vždy jsou v nich uvedeny domy na předměstí.
Z hlediska právního se měšťanem stal pouze ten, kdo získal městské právo, vázané k vlastnictví domu a určité výši majetku, stanovené ve vztahu k jednotce městské daně. Zdaleka ne všichni, kdo žili ve městě, tedy byli jeho plnoprávní obyvatelé. Obecně však lze říci, že obyvatelé měst požívali větší míry právní suverenity, než poddanské obyvatelstvo venkovské. Postavení měšťanů mohla zlepšit i případná další privilegia, k nimž patřilo velmi žádoucí právo testamentu. Dědická práva platila obecně pouze pro nejbližší rodiné příslušníky. Pokud jich nebylo, připadl majetek jako odúmrť pánu města – králi nebo vrchnosti. „Hromadně“ toto privilegium (spolu s právem volného prodeje majetku) udělil Karel IV. královským městům v roce 1372 – císař zápasil o Braniborsko a tímto si zajišťoval větší ochotu měšťanů k finanční pomoci.
Majetková a společenská struktura městského obyvatelstva vykazovala v zásadě tři vrstvy: nejbohatší skupinu měšťanů s výsadním postavením ve městě (patriciát), velmi širokou střední vrstvu a nakonec početně těžko určitelnou chudinu.
Nejširší vrstvu městského obyvatelstva tvořili mešťané patřící především mezi řemeslníky a živnostníky. Věnovali se však také obchodu, přednostně s vlastními výrobky. Neodmyslitelně k městskému hospodářství patřilo vaření piva. Oprávněni k němu byli tzv. právovářečnící, kteří mohli pivo ve svých domech vařit a následně prodávat (neboli vystavovat). Jelikož byla potřebná zařízení dosti nákladná, pořizovali si je měšťané společně a střídavě je využívali. A jelikož šlo o proces dosti náročný, právovářečníci většinou zadávali práci pivovarníkům a sami pivo jen prodávali. Výroba se navíc časem rozdělila na dvě fáze zastávané různými řemesly – specializovaní sladovníci dodávali slad a důležité bylo také zajištění chmele. Pivo se vařilo bílé (pšeničné) a ječné, označované jako staré (ležák). Mladé pivo bylo určeno k rychlé spotřebě. Některá piva se stala věhlasnými a vyvážela se daleko za hranice města – rakovnické, svídnické, jihlavské. V souvislosti s exportem byla vydávána různá privilegia, zároveň vznikaly dlouhodobé spory mezi městy, která se snažila „cizí“ piva ze svého trhu vyptlačit jako nežádoucí konkurenci. Ne všude byli např. zlatníci, malíři, sklenáři, zrcadelníci atd. Jen málokde byla zastoupena zbrojní řemesla, náročná nejen na vlastní výrobu ale i na vysokou kvalitu surovin – ve větší míře se rozvinula v v Praze, na Novém Městě pracovala řada mečířů, platnéřů, čepelníků... I z tohoto lze tedy odvozovat nejen rozlohu a význam města, ale také bohatství místních obyvatel.

Vesničané

V pozdním středověku žilo u nás více než 80 % obyvatelstva na venkově, který plnil úlohu zemědelského a surovinového zdroje pro celou společnost. Ve 14. století vykazoval značnou stabilitu, nenarušenou sociálními vzpourami. Hospodřský rozmach započatý za vlády posledních Přemyslovců se ještě nevyčerpal, a to i díky poměrům panujícím za vlády prvých dvou Lucemburků, především pak Karla IV. Samotné zemědělství nebylo záležitostí pouze samotné pracovní síly – rolníka – ale mělo své základy a působení v komplexu majetkoprávních a ekonomických poměrů, tj. ve vazbě na panskou, církevní i městskou hospodářskou soustavu.
Venkovské obyvatelsto bylo, stejně jako ostatní vrstvy společnosti, vnitřně diferencované – z hlediska právního postavení, majetku a materiálního zabezpečení. Jen velmi málo se řadilo mezi tzv. svobodníky, tedy lidi, kteří právně podléhali přímo králi. Specifické postavení měli také ti, kteří byli zaměstnáni jako správci či pracovní orgnizátoři na panském dvoře (purkrabí, správce...).
Nejpočetnější složku venkovského obyvatelstva tvořili poddaní, lidé ekonomicky i právně závislí na vrchnosti (církevní nebo světské). Většinou byli označováni sedláci (rustici), robotní (robotarii), kmeti nebo všeobecně jako chlapi. V naprosté většině se zabývali zemědělstvím, z řemesel se udržela ta těsně na zemědělství vázána, například kovářství. Z živností působili na venkově krčmáři a mlynáři, rekrutováni ze svobodníků.
Základem vztahu poddaného a vrchnosti bylo rozdělení držby na dominium directum (přímé vlastnictví zůstávající v rukou feudála), nebo dominium utile (užitek z půdy propůjčené poddanému za závazek určitého platu – feudální renty).
Základní hospodářskou jednotku představovala selská usedlost – grunt – jejiž velikost se měřila na lány. Lánová soustava tvořila základ pro výpočet všech poddanských povinností. Krom renty platili poddaní i církevní poplatky – desátek; a to buď plný (decima integra, odvozený z úrody), nebo pevný (decima constituta, stanovený ve vztahu k výměře). Nepravidelný charakter měly také vrchností požadované příspěvky a pomoci, odváděné nejčastěji v penězích.

Závěrem se omlouvám za délku příspěvku. :oops:
"Karel IV. potvrzuje obyvetelům Bělé pod Bezdězem ... jejich žádost o přenesení městských práv na město Nový Bezděz, řečené Bělá ... Lokátory jsou jmenováni Martin z Lovu, purkrabí lipský, rychtář Ješek a Křišťan, měšťan z Lipého." (1348)
mikey.88
ČLEN SPOLKU
Příspěvky: 2718
Registrován: Út 03. Ún 2009 23:42:27
Místo/Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Struktura společnosti; společenské vrstvy

Příspěvek od mikey.88 »

Měl bych dotaz k povolaným.

Jak se jednalo v naší době s trpaslíky? Funkce, povolání, pověry, zvěsti, drby, všechno :?

Myslím tedy trpaslíky, které mají dospěle velkou hlavu ale nepoměrně malé tělo a končetiny. Znám ze 16. století, že se často starali o lovecké psy či jako výchova pro šlechtické rodiny. Možná i nějací baviči ve formě šašků. Byly ale proti nim nějaké předsudky a nebo je tehdejší lidé brali mezi sebe rovně? Tak nějak to na tuhle dobu nemůžu nikde najít a v literatuře jsem si toho taky nevšiml.

Pro vykreslení doby je dle mého názoru důležité orientovat se napříč společenským spektrem a v nejspodnější příčce hlavně. Spousta žebráků, nuzáků, vandráků, lapků, idiotů, vrahů a různě deformovaných a nemocných lidí, které na nejspodnější vrstvu uvrhla právě choroba či tělesný/duševní defekt (lepra, mor, schyzofrenie, epilepsie, tělesné nedostatky,sex. orientace, atd.)

Co myslíte vy?
Obrázek
Zdeslav
ČLEN SPOLKU
Příspěvky: 2457
Registrován: Ne 24. Srp 2008 14:46:17
Místo/Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Struktura společnosti; společenské vrstvy

Příspěvek od Zdeslav »

No já myslím, že ti postižení lidé patřili prostě k životu ostatních tak jako dneska. Ostatní se je ani nijak nepokoušeli začlenit do normální společnosti, maximálně jim u kostela dali almužnu a tím podpora hasla, ale zase se nesnažili nějak systematicky likvidovat (pokud nebyla nějaká vyhrocená doba).

Jiná situace samozřejmě asi nastala, když se nějaký postižený v noci přiblížil do osamělé vesnice, tam by ho podle mně byli schopní klidně ze strachu ubít, a jiná situace je pokud by se třeba jedné té vesničance postižené dítě narodilo. Na to by si pak asi ostatní zvykli (pokud by přežilo, protože šance samozřejmě tenkrát byla přirozeně mnohonásobně měnší).
Prostě to bylo víceméně individuální. O jednom řekli jenom že je blbej, nebo že je levej na práci, o jiným, že ho posadá ďábel. Odlišná sexuální orientace ale byla řekl bych brána mnohem hůř než tělesné postižení.

Lapkové a vrahové jsou samozřejmě zase jiná liga. Sice taky na okraji společnosti, ale tenkrát (stejně jako dneska) veřejní nepřátelé.
Nezabud hrr!
Kordulka
Příspěvky: 1633
Registrován: Út 20. Led 2009 20:46:24
Kontaktovat uživatele:

Re: Struktura společnosti; společenské vrstvy

Příspěvek od Kordulka »

K těm trapslíkům:

Já se domnívám, že mohli být velmi vzácní a většina jich nepřežila porod. Pokud se plod již vyvíjí s deformitami, nelze jej obvykle normálně porodit a pokud není možno jej porodit chirurgicky nebo není usmrcen a odstraněn po částech, umírá spolu s matkou po několikahodinovém utrpení. Což bylo ve středověku běžné i u fyziologických porodů, kde se "jen" porod zdržel třeba vyčerpáním matky nebo velikostí plodu.
I pokud takový jedinec porod přežil, nebýval jeho osud záviděníhodný a většina jich asi zemřela nebo byla usmrcena již v raném dětství, často bývali odloženi na pospas osudu, jako děti končili na ulici, u kejklířů, jako žebráci či zloději.

Všechny deformity, duševní poruchy, nervová onemocnění byly ve středověku považovány za projev řádění satana nebo za projev boží vůle, který tím rodiče trestá za nějaký hřích. Obojí mělo vážné důsledky jak pro postiženého, tak pro jeho nebohé rodiče - podezření ze strany společnosti atd., jak už to pospal Křišťan. Nesmíme zapomínat, že společnost byla silně ovlivňována náboženstvím a pověrčivostí (přičemž to často splývalo) a od toho se odvíjelo její chování k čemukoli vybočujícícmu.

Druhá polovina 14. století byla ještě navíc ovlivněna stoletou válkou, schizmatem, hladomory, morovými ranami, což mělo za následek vybičování pověrčivosti a náboženského zanícení daleko za hranici davové hysterie. Docházelo k masakrům jinověrců, nemocných, postižených, ke vznikům různých sekt. Dám sem během dne nějakou literaturu...
mikey.88
ČLEN SPOLKU
Příspěvky: 2718
Registrován: Út 03. Ún 2009 23:42:27
Místo/Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Struktura společnosti; společenské vrstvy

Příspěvek od mikey.88 »

Díky všem za příspěvky. Dle mého názoru je to vcelku zajímavé téma neodmyslitelně patřící době. Středověk není jen o rytířích šlechticích a válkách :D

Pokud jde o ty trpaslíky, tak jsem si myslel, že po narození se jejich vada (vizuálně) nepozná. Až v průběhu dětství a puberty, kdy se mění u normálního jedince proporce.

Důvod, proč jsem se chtěl zmínit o tomto :problému" společnosti je ten, že odmala mě fascinuje ten kontrast bohatství a chudoby. Nejspodnější vrstva obyvatel :arrow:
Obrázek
Pavel na Besednici
Příspěvky: 652
Registrován: Ne 04. Led 2009 12:23:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Struktura společnosti; společenské vrstvy

Příspěvek od Pavel na Besednici »

Platí tvrzení na těchto stránkách i pro naši dobu? Je nám tento článek k něčemu?
Děkuji znalejším za případný komentář.

http://www.novanobilitas.eu/slechticke-tituly
Co se nerozvíjí, umírá!
Avátar uživatele
mahy
Příspěvky: 1168
Registrován: Út 30. Pro 2008 0:52:25
Kontaktovat uživatele:

Re: Struktura společnosti; společenské vrstvy

Příspěvek od mahy »

Pavel na Besednici napsal:Platí tvrzení na těchto stránkách i pro naši dobu? Je nám tento článek k něčemu?
Děkuji znalejším za případný komentář.

http://www.novanobilitas.eu/slechticke-tituly
Za znalce se nepočítám, ale vzhledem k tomu, že se jedná o novou šlechtu Rakouského císařství tak myslím, že době Karlově to nemá co říci.
Quod licet Jovi, non licet bovi
Lepší než za ženštinami hampejznými se píditi, jest plodníkem svým dvakrát týdně řádně zatřásti. Jan Amos Komenský
http://polnimyslivci.webnode.cz/
Kordulka
Příspěvky: 1633
Registrován: Út 20. Led 2009 20:46:24
Kontaktovat uživatele:

Re: Struktura společnosti; společenské vrstvy

Příspěvek od Kordulka »

Pavel na Besednici napsal:Platí tvrzení na těchto stránkách i pro naši dobu? Je nám tento článek k něčemu?
Děkuji znalejším za případný komentář.

http://www.novanobilitas.eu/slechticke-tituly
Bohužel ne.
V článku použitá titulatura se v našich zemích používá až od doby, kdy Ferdinand II. vydal Obnovené zřízení zemské - 1627.
V roce 1547 vydal Mikuláš Šud ze Semanína " Formy a notule listů všelijakých. Přitom: Titulář stavu, duchovního i světského" - příručka vyšla jen v 16. století asi 6x. Příručka je upraveným vydáním vůbec prvního českého tituláře, jehož autorem je Brikcí z Licka a sestavil jen v r. 1534.

Jen pro informaci - zajímavý článek o genealogii a heraldice: http://www.historie.hranet.cz/heraldika ... ni1980.pdf


Ve 14. století se urození přibližně dělí jen na pány (dominus - pán) a vladyky (miles - rytíř, nobilis - urozený), tedy vyšší a nižší šlechtu.
Asi až v 15. století se, dle zápisů ze Zemských sněmů, příslušníci šlechty a svobodného stavu začínají více dělit na pány, urozené vladyky, urozené a statečné rytíře, prosté šlechtice, slovutné vladyky a panoše, zemany, svobodné rychtáře, svobodníky, dědiníky, nápravníky a dvořáky.
Někde tady na stránkách už jsme se touto problematikou zabývali - je hodně složitá.
Našla jsem ještě pár užitečných pomůcek:
http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antol ... L3/138.pdf (o slovnících Bartoloměje z Chlumce, zvaného Claret)
EDIT Bahnak: smazán nefunkční odkaz(projekt o "universitních národech" na PF UK)
mikey.88
ČLEN SPOLKU
Příspěvky: 2718
Registrován: Út 03. Ún 2009 23:42:27
Místo/Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Struktura společnosti; společenské vrstvy

Příspěvek od mikey.88 »

Smiř se Zube prostě s tím, že u nás, až na občasné roztržky na jihu a malou válku na moravě se nebojovalo.

Docela by mě ale zajímalo, jak by to bral obyvatel třeba Horní Lužice, když by se bojovalo v Čechách... říkal by si že se bojuje u nás (H.L.) nebo u nich? :lol: Přece se ta mentalita obyvatel nemohla měnit tak rychle :shock:
Obrázek
Zdeslav
ČLEN SPOLKU
Příspěvky: 2457
Registrován: Ne 24. Srp 2008 14:46:17
Místo/Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Struktura společnosti; společenské vrstvy

Příspěvek od Zdeslav »

Ale ono se furt někde bojovalo, akorát zprávy se dochovaly jenom o těch pár příkladech (ty hlavní jsem vypsal zde: viewtopic.php?f=42&t=12. Výčet to ale zdaleka není úpný).

Proč by jinak Štítný v roce 1376 psal: O těch pak válkách, ježto mezi sebú zde v zemi vládycstvo mievá, tak rozumiem, že náhlú věc mož každý odehnati sobě škodnú, a brániti sě násilí, i svých lidí.

Ono si zas ten "klid a mír" v době Karla IV. nemůžeme idealizovat. Jedna věc je co píše Beneš Krabice aby víceméně oslavil panovníka a druhá věc je co se skutečně děje.

Ad Lužice: jasně, že by to bylo "u nich". Lužice nebyla součást Českého království, nýbrž Koruny české a to je rozdíl. No a nějakou hluboukou sonáležitost s Čechami bych nečekal, ač se to Karel snažil různými politickými kroky "zařídit" :) .
Nezabud hrr!
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Nejsou tu žádní registrovaní uživatelé a 1 host