Literatura a prameny k odívání

Odpovědět
Posadowski
Příspěvky: 301
Registrován: Ne 21. Zář 2008 18:00:18
Kontaktovat uživatele:

Re: Naučné publikace

Příspěvek od Posadowski »

Ze svého soudku přihodím určitě podstatnou
Newton, S.M.: Fashion in the age of the Black Prince. Boydell Press, Suffolk, 1980.
Je psaná trochu těžkopádně, takže se tím neprokousává úplně snadno, ale pro pochopení módy a odívání v letech 1340-1365 je to kniha dost podstatná.
Avátar uživatele
maser
ČLEN SPOLKU
Příspěvky: 2705
Registrován: Po 25. Srp 2008 14:07:39
Místo/Bydliště: Jindřichův Hradec
Kontaktovat uživatele:

Literatura a prameny k odívání

Příspěvek od maser »

Beneš Krabice z Weitmiele ve své kronice napsal: "V těch dobách převzali lidé po způsobu opic, které se pokoušejí dělat a napodobit to, co vidí u lidí, špatný a škodlivý obyčej jiných zemí a ve způsobu odívání se vzdali příkladu svých předchůdců a pořizovali si šaty krátké a zkrácené, ba správněji nestoudné, takže bylo přečasto vidět stehna a zadek, a tak těsné, že stěží mohli dýchat. Na hrudi měli veliké vycpávky z hedvábí, takže se zdálo, jako by měli ženská prsa. Kolem žaludku byli tak staženi, že se podobali honícím psům, kterým se říká chrti. Na zadku se stahovali četnými šňůrami, že sotva mohli chodit pomalým krokem. Nosili také pramalé kápě, jakých se z lokte sukna nadělalo po čtyřech, se širokým lemováním nebo velikými písmeny kolem krku, jako mají venkovští psi, kteří jsou tímto opatřením chráněni proti vlčímu kousnutí. Podobně nosili zobákovité střevíce s předlouhými nosci, takže mohli špatně vykračovat nebo chodit. I byla poskvrněna česká země těmito vynálezy a jinými zlozvyky..."

Nějak si neumím představit ty šňůry na zadku. Nemáte nějaký obrázek? Taky se mi zalíbila ta písmena na kápi, že bych si napsal na kuklu Maser :D?
silva-nortica.blog.cz
Zdeslav
ČLEN SPOLKU
Příspěvky: 2457
Registrován: Ne 24. Srp 2008 14:46:17
Místo/Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Oděv obecně

Příspěvek od Zdeslav »

V Kronice Frantižka Pražského jsem našel podobně půvabné postěžování si. Jelikož je tam hodně věcí, co se týká oděvů, dávám to sem, ale ostatní poznatky taky nejsou k zahození...jedná se o zajímavě detailní popis a obraz změn ve společnosti kolem roku 1330 a důkaz, že pohled starších lidí na svět je ve všech staletích asi dost podobný :)

Pro nás to má ten užitek, že takřka všechny tyto věci, které byly v roce 1330 "zvláštními novotami" se staly v druhé polovině století běžnými a standardními.

O novotách mravů, které začali za časů krále Jana

Tehdy začala značně témeř u všech lidí a zvláště v Čechách a v krajinách okolních zemí vznikat jakási nová zvláštnost a zvláštní novota jak v obyčejích, tak v mravech. A nechyběli rozvážní lidé, kteří takové věci pozorovali s podivem a ve svých básních a pojednáních je s posměškem zavrhovali. Jeden z těchto karatelů byl nedávno zabit v Horách [Kutných] a s mnoha jinými se špatně jedná.
Někteří z těchto novotářů si po zbůsobu barbarů pěstují dlouhé vousy a neholí je. Jsou i jí, kteří hanobí lidskou důstojnost a pokud jde o vlasy, přidržují se ve všem ženského způsobu. Jiní své vlasy jako vlnaři na široko rozčechrávají do okrouhla a až po uči je rozpouštějí. Druzí si vlasy nakrucují želízkem, aby své plece ozdobili vlasy nakadeřenými.
Starodávný obyčej nosit čepice nyní uplně vymizel. Zpěv lomennými hlasy v kvintách a půltónech zpívaný, ozvývá se už všude, při tancích i v ulicích. Mistrovské tance, slušné a půvabné, se již netančí, ale tanečníci nyní trhavě poskakují jako zajíci. Přemnozí také již mluví na ulici různými jazyky.

V oděvech je taková různost a znetvořenost, jak to káže různost znetvořených myslí. Každý, kdo vymyslí novou módu, pokládá se za nadmíru šťastného. Kabátec je krátký a úzký, u lokte visí některým jako oslí ucho až k zemi. Dva sluhové s námahou obléknou svého pána, kvůli těsnému oděvu. Kapuce, jimiž si mnozí zahalují hlavu jsou široké, jejich cípy sahají ze zad téměř až k zemi. Někteří si na ně zavěšují uzlíčky jako blázni. Dokonce i rolníci nosí širokou a podlouhlou kapuci.
Botám a střevícům, které velmi těsně stahují lýtka i nohy se starší a rozumní lidé diví a smějí. Používají se též širké opasky utkané z ovčí vlny a s kovovými ozdobami, jiní nosí zas provazy jako bratři minorité. A dole na lýtku nosí podvazek.

Také ženy a zvláště dívky ukazovaly přepych na svém šatě. Nosily totiž drahocenné hedvábné závoje s mnoha nabíranými a nařasenými cípy neboli okraji. Také na pláštích a sukních nosily velké a široké lemy. Jejich sukně byly nahoře velice těsné, dole při lemech mnoha záhyby roztřepené a protažené k zemi. Chodily rovněž v úzkých a těsných střevících.

Nastalo tak velké a takové vynalézání novot, že by trvalo dlouho o všech psát...
...avšak moudří a starší lidé v Čechách s podivem pohrdají těmito mnohotvárnými novotami a považují je za nicotné.
Nezabud hrr!
Avátar uživatele
Maršálek
Příspěvky: 1159
Registrován: Ne 05. Říj 2008 22:20:13
Kontaktovat uživatele:

Re: Oděv obecně

Příspěvek od Maršálek »

k mravokárcům mi to nedá, protože jsou poměrně často mylně interpretováni:

Oděvní pořádky, zákazy a mravokárci
Překotný růst měst a městského stavu v Evropě i u nás byl spojen s rozvojem obchodu a řemesel. To umožnilo mnohým měšťanům zbohatnout natolik, že půjčovali peníze dokonce i rytířům na jejich nákladnou reprezentaci, která se projevovala nádhernými oděvy především na turnajích a jiných slavnostech. Honosný oděv, který symbolizoval vyšší společenské postavení a bohatství, byl pro bohaté měšťany často finančně dostupnější, než pro některé méně movité šlechtice. Tak začali tito měšťané, kteří si přáli dosáhnout vyšší společenské úrovně, napodobovat šlechtu v jejím odívání. Jejich oděvy byly šity z drahých látek a bývaly doplňovány vzácnými kožešinami a bohatě zdobeny. Současně začali napodobovat rytířskou módu i těsným střihem, takže jejich oděvy byly mnohdy vypasované a krátké, což budilo rozhořčení a pohoršení nejenom v očích šlechty, ale i duchovních, kteří byli ochránci morálky a zastánci tradic. Tito bohatí měšťané se tak v jejich očích dopouštěli závažného hříchu. Nejenom že dávali před ostatními pyšně najevo své bohatství, ale navíc se povyšovali nad svůj Bohem daný společenský stav. Od měšťanů se stejně jako od pracujícího venkovského lidu očekávala pokora i poslušnost a oni se namísto toho začali na šlechtě dožadovat svého podílu na moci. Viditelně se to projevovalo právě v odívání, kdy nejbohatší z měšťanů začali napodobovat rytířskou módu a dávali tak najevo své narůstající bohatství.
Na toto soupeření začali někteří evropští panovníci na nátlak šlechty a duchovních vydávat takzvané oděvní pořádky. Ty se objevovaly již od 13. století a to nejdříve ve Španělsku a ve Francii. Francouzští králové Ludvík IX. Svatý (1226-70) a Filip IV. Sličný (1285-1315) se jimi snažili omezovat přepychovost oblékání neurozených. Další oděvní pořádky byly vydávány na počátku a v polovině 14. století a reagovaly již i na novou módu, takže kromě zákazu užívat konkrétní drahé materiály zakazovaly měšťanům nosit i těsné, tedy velmi módní vypasované obleče a to jak mužům, tak i ženám. Známé jsou i oděvní pořádky některých význačných měst říšských, např. Norimberku, Ulmu, Špýru, Štrasburku a italských, jako Bologna a Florencie. Tyto pořádky zakazovaly užívání konkrétních látek, kožešin a šperků. Nejčastější sankcí pak bylo uložení peněžní pokuty. V Norimberku například podléhaly pokutě brokáty, atlasy a samety, ze zdobných prvků to pak byly zlaté šňůry, lemy a spony. Za prohřešek proti těmto zákazům byl podle práva zodpovědný muž. Za parádivou ženu to byl manžel a za dceru otec, kdo musel přijmout trest a zaplatit stanovenou pokutu. Ta byla často spojena i s konfiskací oděvu či jeho částí, někde dokonce až s vyhnanstvím, nebo trestem vězení. Například v oděvním pořádku říšského města Ulmu bylo nejvyšší sankcí udělení pokuty 20 zlatých spojené s rokem vyhnanství. Oděvní pořádky se samozřejmě nevztahovaly na pacholka, nebo sluhu ve službě, u nichž udával nošený oděv příslušnost k domu šlechtice, preláta, dvoru, atd. Lze se domnívat, že se netýkaly ani oděvů darovaných, pokud byl dárcem šlechtic nebo prelát. Tak bývali například tradičně obdarováváni oděvem i neurození trubadůři na šlechtických dvorech.
V souvislosti s našimi zeměmi nemáme pro období první poloviny 14 století žádné doklady o vydávání oděvních pořádků pro měšťany. Někdy jsou za oděvní pořádky mylně vydávány ostré kritiky dobových kronikářů či mravokárců. Aby však byl oděvní pořádek závazný, musí mít právní status a musí být spojený se sankcí. O tom že i u nás se patriciát snažil napodobovat šlechtu v odívání však svědčí stížnosti mravokárců, z nichž nejznámějšími byli Petr Žitavský a tak řečený Dalimil. Již k roku 1330 se ve Zbraslavské kronice objevují stížnosti na měšťany a neurozené, kteří si oblíbili novou rytířskou módu projevující se především v mužském odívání. Petr Žitavský si stěžoval na těsný a krátký mužský šat, který začal nahrazovat tradiční konzervativní dlouhý a volný šat, na příliš přiléhavé pánské nohavice i na novou módu, projevující se v péči o vzhled, pro kterou si muži dávali narůst dlouhé bradky a kadeřili si vlasy jako ženy. Káral také zdobení rukávů mužského i ženského šatu dlouhými pachy, které zřejmě mohly sahat až na zem. Svou lamentaci zakončil konstatováním, že se pokládá za šťastného každý, kdo vymyslí novou módu. Podle něho se Češi houfně přizpůsobovali nové módě která k nám přišla z cizích zemí.
Ačkoli nejčastěji se omezení a zákazy týkaly oděvů a doplňků, předmětem opakované kritiky byla i přílišná péče o tělo. Mravokárci tak kázali nejenom proti „zženštělosti“ mužů, kteří si po ženském způsobu kadeřily vlasy, ale i proti marnivosti žen, které si barvily vlasy, líčily si tváře, rty, pěstily si obočí a řasy a užívaly parfémy. V očích mravokárců se tak tyto fintivé ženy dopouštěly hříchu pýchy a falše, když „prostředky strojenými a padělanými“ lhaly o své kráse. Lze se však domnívat že tato kritika nebyla míněna všeobecně, ale byla opět mířena proti neurozeným, kteří napodobovali rytířskou módu. Zíbrt uvádí, že líčení bylo v souvislosti s urozenými ženami v Čechách známo nejpozději od 13. století: „Je na pováženou, že již ve století XIII. z ciziny bylo do Čech zaneseno umělé šlechtění a barvení tváří – líčení. Zachován je list, kde „císař“, předseda zábavného družstva, vyzývá družky, aby se ozdobně vystrojily, aby se nalíčily červeným líčidlem.“. Pokud se tedy první zmínky o líčení objevovaly v souvislosti s urozenými dámami, které bývaly u dvora vždy důstojně oblečené a upravené, jak to odpovídalo jejich stavu a požadavku reprezentace, lze se domnívat že i jejich líčení působilo decentně a nikoli křiklavě a že mravokárci tedy opět kritizovali především ženy neurozené. Urozené dámy a panovnice pak nepochybně parfémy a líčení znaly a užívaly. O jejich užívání svědčí i dobový ideál ženské krásy, který byl opakovaně zpodobňován umělci na deskových obrazech a polychromovaných sochách Madon. Ty jsou stylizovány jako půvabné a elegantní krásky s alabastrovou pletí, červenými tvářemi a rty, pěstěným obočím a výraznýma očima. Přitom je z jejich stylizace patrná vznešená důstojnost a cudnost, kterou bychom předpokládali právě u urozených dam.

Doboví mravokárci, jakými byl Petr Žitavský, tak řečený Dalimil a po nich v dalších letech 14. století i Beneš Krabice z Weitmile, Tomáš Štítný ze Štítného a Jan Hus, pocházeli především z církevního prostředí a pohybovali se na velmožských či panovnických dvorech, kde získali rozhled a současně přejímali pohled urozených na uspořádání světa. Zde měli také příležitost poznat dvorské chování, umění stolování a nejnovější rytířskou módu v odívání i péči o tělo. Panovníci, velmoži a jejich dvory pro ně byli vzorem urozené společnosti. Pokud tedy ve svých kázáních či stížnostech kárali lid za jeho módní výstřednost a přílišnou péči o svůj vzhled, nebo za zoufalou úroveň stolování, pak nekritizovali všechny obyvatele království jako celek, jak to bývá někdy mylně chápáno, ale jenom své vrstevníky, tedy kněží, měšťany a prostý lid. Kárali neurozené, kteří pohrdali svým Bohem daným stavem a povyšovali se nad něj, jako by sami byli šlechtou. Tak zní i Štítného napomenutí pyšné ženy: „...Avšakť nevelím choditi v růše šeredně, ale prostě, počestně choď v růše podle položenie stavu svého...“.
Kritizovali je za přílišnou péči o svůj zevnějšek, která byla pro urozený stav samozřejmá, ale pracující lid odváděla zbytečně od práce, vedla ho k nerozumnému utrácení těžce nabytých peněz a k hříchu pýchy.

Dalším stavem, který býval za svou pýchu často a opakovaně kritizován, byl klérus. Duchovní osoby mimo řeholní řády v té době s oblibou nosily světský šat podle poslední módy. Jejich švihácké vystupování, jež bylo v rozporu s obecnou představou o postavení a úloze církve ve společnosti, značně poškozovalo prestiž jejich úřadů a vysloužilo si opakovanou kritiku i ze strany vysokých světských autorit, jakými byli panovníci a velmoži. Vysocí církevní hodnostáři, především biskupové, na to reagovali snahou o nápravu a vydávali ve svých diecézích zákazy a omezení. Ty se vztahovaly na přílišnou světskost módních oděvů, jakými byly například oblíbené barevné kárované nohavice a krátké suknice s módními knoflíky. Snahou o nápravu proslul i první český arcibiskup Arnošt z Pardubic, který vydal oděvní pořádek bezprostředně po svém dosazení na stolec kolem r. 1349. V souvislosti se zákazy se objevují stížnosti na to, že si duchovní dávají na hlavách zarůstat vyholené tonzury a kadeří si vlasy. Opakované zákazy se vztahovaly i na nošení zbraní a to jak nošení veřejné, tak i skryté, jak popisuje Zíbrt: „Moravským kněžím přikazuje již ve XII. věku synodální usnesení, aby nechodili k oltáři s ostruhami a noži, zavěšenými při boku. V listině o řádech špitálu sv. Františka v Praze z r. 1292 zapovídáno je nošení meče neb nože, když není toho potřeba při cestování. Synodální statuta Arnošta z Pardubic z r. 1350 nedovolují nositi zbraně prelátům, kanovníkům a vůbec duchovním, leč na cestě, když se jim dostane k tomu zvláštního povolení, aby v čas nebezpečí mohli zbraně užíti k sebeobraně. Jinak vyhrožuje synoda, že ten, kdo neuposlechne, na měsíc bude suspendován z důstojnosti, které používá.“. Opakované zákazy svědčí o tom, že se jednalo o poměrně běžnou záležitost, viz opět Zíbrt: „Za arcibiskupa Jana z Jenštejna doloženo jest opět, že duchovní se nosili po světsku, přepásali se po rytířsku, nosili pozlacené ostruhy, jakž svědčí zápověď z r. 1366.“.

Zvláštní postavení ve společnosti, spojené s povinností viditelně označit svůj oděv, měli Židé. Jako opovrhovaný národ museli být na opakované příkazy panovníků a duchovních knížat viditelně rozlišeni od křesťanů. Tak měli již za krále Vratislava I. nosit na svém oděvu žluté kolečko. Roku 1267 nařídil papež Kliment III. aby byli Židé na veřejnosti viditelně odlišeni od křesťanů kloboukem s hrotem. Klobouk měl mít žlutou nebo bílou barvu. Navíc měl mít okraj židovského oděvu žlutý lem, aby byl již z dálky viditelný. Provinilci kteří by tyto znaky nenosili měli být pokutováni. Další nařízení pak pochází od arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který opět nařizuje viditelné nošení „židovských“ klobouků. Toto nařízení doprovází stanovené tresty za jeho porušení. To že byly tyto příkazy vydávány opakovaně i v ostatních zemích by svědčilo o tom, že se Židé usazení ve městech oblékali podle stejné módy jako jejich křesťanští sousedé. Tuto domněnku potvrzují i dobová vyobrazeních, na nichž jsou Židé zpodobňováni nejčastěji v dlouhém volném šatu, který je doplněn typicky špičatým kloboukem.

Stížnosti dobových mravokárců bývají často mylně interpretovány jako kritika celé společnosti, nebo jako doklad o jejím „zoufalém“ stavu a nedostatečném kulturním rozhledu. K tomu zpravidla dochází, když jsou jejich kázání nepochopena, nebo vyjmuta z kontextu. Káráno a kritizováno přitom bylo obecně vše výstřední co se rozcházelo s konzervativní představou o morálce a co v očích mravokárců ohrožovalo zaběhnutý společenský řád. Svým kázáním nabádali společnost k nápravě a odrazovali ji od všeho, co se podle nich danému pořádku vymykalo. Tak byli káráni především měšťané a duchovní za své pyšné chování a výstřední odívání. Vzácně se jejich kritika mohla obracet i proti urozenému stavu, pokud se například mladí šviháci nebo cizinci pohybující se u dvora oblékali natolik výstředně, že za to byli káráni i nějakou vysokou světskou či duchovní autoritou. Stanovené oděvní pořádky a zákazy se tedy týkaly především neurozených a měly pomáhat udržovat Bohem pevně daný společenský řád. Obecně však lze shrnout, že kritika se týkala především všeho nového, co začalo nahrazovat starší pohled na módu, chování, atd. To je pro nás především dokladem výrazných změn ve společnosti, které v tomto období probíhaly.

In: DUBEC, I.: Móda v době vlády Elišky Rejčky a Jana Lucemburského. Vlastním nákladem: 2007, s. 42-46
to jsem si zase udělal reklamu :lol: ale vážně, já jsem si s interpretací výkladu mravokárců mockrát naběhl, než jsem si v tom udělal jasno, tak ať si tím nemusíte projít taky...
A zrazuje, kdo nechce rozumět,
že láska není dostat ženu v plen,
a kdo se snaží vynucovat hned,
čím má být za svou službu odměněn.
Takových lásek, těch je na tucty,
ale co je nám žena bez úcty,
já, já si musím v lásce vážit žen.
mikey.88
ČLEN SPOLKU
Příspěvky: 2718
Registrován: Út 03. Ún 2009 23:42:27
Místo/Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Naučné publikace

Příspěvek od mikey.88 »

Dalš zajímavá publikace. Bohužel jí nemám jelikož nevládnu Němčinou. Třeba někoho z vás zaujme :D

Pak tu mám Toulavou kameru, kde je reportáž o středověké módě :)
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/2 ... va-kamera/

Kleidung & Waffen der Spätgotik, Teil I: 1320 - 1370
von Ulrich Lehnart (Autor)

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

Mají i další díly s jinou datací. Tohle je však přesně na naší dobu (nejen) tak to upoutalo mojí pozornost ;)


Pak bych tu měl další publikaci od našich západních sousedů:

Kleidung des Mittelalters selbst anfertigen: Grundausstattung für die Frau (Klebebindung)
von Wolf Zerkowski (Autor)

Obrázek
Obrázek
Obrázek

Je k dispozici i verze pro pány:

Kleidung des Mittelalters selbst anfertigen: Grundausstattung für den Mann (Klebebindung)
von Wolf Zerkowski (Autor)

Obrázek

Kdyby o nich někdo něco věděl, tak dejte echo jestli se to vyplatí pořizovat ;)
Obrázek
Pavel na Besednici
Příspěvky: 652
Registrován: Ne 04. Led 2009 12:23:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Literatura a prameny k odívání

Příspěvek od Pavel na Besednici »

Připojuju se k Mikey.88. Mně by zajímala ta kniha o ženských oděvech "Kleidung des Mittelalters selbst anfertigen: Grundausstattung für die Frau (Klebebindung) von Wolf Zerkowski (Autor)" Takže pokud sem někdo zná a dá sem zasvěcené zhodnocení budu jen rád.
Co se nerozvíjí, umírá!
Avátar uživatele
Kuno
pan rytíř
Příspěvky: 163
Registrován: Stř 04. Bře 2009 21:27:26
Kontaktovat uživatele:

Re: Literatura a prameny k odívání

Příspěvek od Kuno »

Maršálek: Ivane,kde mohu kopit Tvoji knihu?
Avátar uživatele
Maršálek
Příspěvky: 1159
Registrován: Ne 05. Říj 2008 22:20:13
Kontaktovat uživatele:

Re: Literatura a prameny k odívání

Příspěvek od Maršálek »

Orientační slovníček pojmů, které mají souvislost s oděvní problematikou. Některé pojmy možná působí v souvislosti s odíváním nesouvisle, což je dáno faktem, že řeším i vývoj našeho království, jeho zahraniční politiku a vlivy, které formovaly oděvní problematiku, stejně jako příležitosti, pro které se lidé oblékali (lov, turnaj, atd.). Vkládám to sem bez úprav. Slovníček rozhodně nelze považovat za závazný, protože oděvní problematika dodnes nemá jasnou terminologii - tytéž oděvy se v různém čase a na různém místě jmenovaly jinak a naopak stejné oděvy mívaly běžně zcela rozdílné názvy...
In: DUBEC, I. :Evropská móda vrcholného středověku. Odívání nobility první poloviny 14. století. Bakalářská práce, Univerzita Hradec Králové, Fakulta humanitních studií, 2006
DUBEC, I.: Móda v době vlády Elišky Rejčky a Jana Lucemburského. Hradec Králové, Vlastním nákladem: 2007




Acht – klatba, římský král Rudolf I. Habsburský uvalil říšský acht na Přemysla Otakara II. v souvislosti s jejich soupeřením o moc v Říši.

Ailetes – z franc. křidélka, jednalo se o kovové štítky které byly původně součástí zbroje kryjící ramenní kloub. Na přelomu 13. a 14. století se staly též módním doplňkem a objevovaly se v podobě erbovních štítků na stužkách pláště.

Aksamit, samet – hedvábný samet, polohedvábná látka (Winter a Zíbrt, 1892; Kybalová, 2001).

Ašské sukno, též achské, aské - sukno z Cách, něm. Aachen (Winter a Zíbrt, 1892).

Atlas, rasat – nejhladší hedvábná látka, z arabského atlas – hladký (Winter, 1892).

Baldekinus, baldach, baldachýn, baldašek, baldachýnek, paldekyn – drahocenná látka z Bagdádu (Winter a Zíbrt, 1892).

Barchan – tkanina, jejíž osnova je lněná a vetkání bavlněné (Winter a Zíbrt, 1892).

Batvat – prošívaná čapka, nošená jako měkká ochrana hlavy pod helmicí nebo kroužkovou kápí. Jednalo se o součást tzv. „měkké zbroje“.

Bavlna – běžně užívaná na východě, bavlnou se vycpávaly spalnieře – spodní prošívané kabátce pod zbroj. (Winter a Zíbrt, 1892).
Současně se sem bavlna vozila v podobě hotové látky, nebo nití z východu. nejednalo se o běžnou ani levnou látku, přesto se našla i v domech řemeslníků. (Březinová, 2007)

Beran – kožešina z berana, běžně se jím podšívaly zimní oděvy méně majetných a neurozených, nebo se z nich šily zimní kožichy.

Blankytné, blankyt – sukno blankytné barvy (Winter a Zíbrt, 1892).

Blason – popis erbu dle heraldických pravidel.

Bobr – bobří kožešina.

Boura – polohedvábná látka, tzv. zadní hedvábí (Winter a Zíbrt, 1892).

Bomesin – směs hedvábí a bavlny (Winter a Zíbrt, 1892).

Brakteát – jednostranná stříbrná mince (tzv. plecháč), kterou se u nás platilo ve 13. století.

Brokát – látka s vetkanými vzory, nejčastěji hedvábná.

Broumovské – sukno z Broumova (Winter a Zíbrt, 1892).

Bruchy – spodní prádlo, nejčastěji v délce ke koleni, k němuž se v tomto období uvazovaly dělené nohavice.

Brunat – sukno brunátné barvy (Winter a Zíbrt, 1892).

Bruselské – vlněné sukno z Bruselu (Winter a Zíbrt, 1892).

Brykyš – nizozemské sukno, snad těžké hedvábí (Winter a Zíbrt, 1892).

Buccramus, bogram, barragan, bocaranipukeranum, bougran – látka z příze a jemné kozí srsti (Winter a Zíbrt, 1892).

Buhurt – též kolba. Turnajská disciplína představující hromadnou bitvu dvou skupin jezdců. (Koóšová, 2005).

Castel – opevněné sídlo, též turnajská disciplína představující dobývání opevněného místa (Koóšová, 2005).

Cášské – viz ašské (Winter a Zíbrt, 1892).

Cendat, cyndát – polohedvábná látka (Winter a Zíbrt, 1892).

Cendelín, czendalyn, zendalin – polohedvábná látka (Winter a Zíbrt, 1892).

Cotte – od počátku 14. století to byl nový typ základního oblečení, který bylo možné nosit i jako samostatný oděv. Podle potřeb a možností nositele byl tento oděv pravděpodobně oblékán přes spodní oděv, nebo na místo něho. Muži je nosili volnější, ženy těsnější. Byl nošen volně, nebo přepásaný, jeho rukávy bývaly těsné i volnější.

Cotte-hardie, cotardie – velmi módní svrchní oděv nošený muži i ženami od třicátých let 14. století. Býval téměř výhradně pořizovaný z drahých látek a byl náročného střihu, proto byl vyhrazen urozeným a movitým.
Cotardie je charakteristický těsným střihem na tělo a úzkým pasem. Mužský cotardie býval vpředu otevřený a zapínaný na knoflíky, měl volnější rukávy v nadloktí a úzké na předloktí, často opět spínané na knoflíčky. Ženský cotardie zdůrazňoval štíhlou ženskou postavu. Býval nejčastěji vypasovaný zadním šněrováním a míval široký výstřih. Rukávy byly nejčastěji dlouhé úzké, často na předloktí spínané na knoflíčky

Cvilink – hrubší tkanina z režných nití (Winter a Zíbrt, 1892).

Čabraka – pokrývka koně, u nobility bývala tato pokrývka často ze vzácných látek a mnohdy v erbovních barvách, nebo nesoucí erb, či odznak pána, nebo znak příslušnosti k rytířskému řádu. Turnajské čabraky bývaly velmi reprezentativní záležitostí a mnohdy nesly i kurtoazní symboly, nebo nápisy, jako má např. rytíř na vyobrazení v
Codexu Manesse (viz. fol. 11v: Herzog Heinrich von Breslau).

Činovatina – vzorované plátno (Winter a Zíbrt, 1892).

Czeter, schëter – jemné plátno (Winter a Zíbrt, 1892).

Damašek – honosná hedvábná látka z Damašku (Winter a Zíbrt, 1892).

Diadém – honosná ozdoba hlavy, kterou nosili muži i ženy; mohlo se jednat i o korunu.

Drásník – vyráběl tkanice, střapce a prýmky (Kybalová, 2001).

Dřevec – těžké jezdecké válečné nebo turnajské kopí.

Durchritt – zvaný též franc. „pas d’arme“ byl turnajským pěším soubojem dvou mužů. Zbraně bývaly voleny zpravidla stejné pro oba a mohlo se jednat prakticky o jakékoli od mečů po kopí a obouručí bojová kladiva. (Koóšová, 2005).

Dvorná služba – prakticky se jednalo o zdvořilost a drobné úsluhy, které prokazoval šlechtic dámě, nebo svým hostům.

Fanderstat – hedvábná látka (Winter a Zíbrt, 1892).

Fertat – látka míchaná z vlny a hedvábí (Winter a Zíbrt, 1892).

Flok – drobná vlna, též sukno z drobné vlny. Flokové sukno bylo z krátké výčeskové vlny – z odpadků příze (Winter a Zíbrt, 1892).

Gardcorp, hérigaud – dlouhý splývavý zimní oděv s dlouhým širokým rukávem. Velmi často míval pevně našitou širokou kapucu.

Gentské, gensské – vlněné sukno z flanderského města Gentu (Winter a Zíbrt, 1892).

Gepent – módní dámský čepeček.

Hace – kratší mužské i ženské spodní prádlo k němuž se v tomto období uvazovaly dělené nohavice. Z ikonografickým pramenů máme doložení toto spodní prádlo i u žen (dámské hace z 15. století jsou vyobrazeny na fresce umučení sv. Barbory v diecézním muzeu v Plzni). Vzhledem k dobové morálce bylo ve 14. století téměř nemožné zobrazovat intimní dámské spodní prádlo, proto máme jeho podobu spolehlivě doloženou až z počátku 15. století v souvislosti s novým žánrovým pojetím. Na přelomu 14. a 15. století a na počátku 15. století je pánské a dámské spodní prádlo ve třech základních podobách téměř shodné. Z toho lze usoudit, že pánské a dámské prádlo se vyvíjelo souběžně a jeho jednotlivé typy měly shodnou, nebo velmi blízkou podobu pro muže i ženy.

Hacník – krejčí specializující se na zpracování střihu a šití hací a nohavic (Kybalová, 2001).

Haras – vlněná nebo hedvábná tkanina z města Arras (Winter a Zíbrt, 1892).

Hedvábí, hedvábie - (Winter a Zíbrt, 1892).

Hermelín – velmi drahocenná kožešina z lasice hranostaje, která se stala typickou kožešinou pro podšívání korunovačních oděvů císařů, králů a knížat – vyjadřovala panovnický majestát. Přesto podle obrazových pramenů nebyla bezpodmínečně vyhrazena toliko knížatům. Jednalo se též o heraldickou figuru.

Hieratická perspektiva – objevuje se běžně v dobové umělecké stylizaci, jedná se o zvýraznění ústředních postav jejich zvětšením oproti ostatním (např. stylizované vyobrazení českého krále Václava II. v Codexu Manesse, kde je král jako nejvýznamnější osoba zobrazen výrazně větší než jeho rytíři, nejmenší jsou pak na uvedeném iluminaci hudebníci, kteří jsou společensky nejníže postavení).

Houpelande – dlouhé, bohatě řasené oděvy s širokými rukávy, které nosili muži i ženy. Rukávy tohoto oděvu běžně dosahovaly až na zem. Bývaly bohatě zdobené vykrajováním a podšité kontrastní látkou. Ženské houpelande mívaly zdůrazněn zvýšený pas. Tento oděv se objevuje od třetí čtvrtiny 14. století a je módní po větší část 15. století.

Chainse, chansil – košilka, spodní dámský oděv zhotovovaný z plátna, polohedvábných i hedvábných látek v závislosti na postavení majitele, často též s ozdobnými lemy. Výstřih u krku býval leckdy sepjat ozdobnou sponou. Bývaly volnější i přiléhavé, tvarující postavu. Jejich vypasování bylo většinou dáno šněrováním. V dobové milostné písni „Lanval“ autorka Marie de France naznačuje, že některé svůdné dámské košilky mohly mít na boku otevřený šev, který zčásti tělo odhaloval. Podobnou spodní košilku má Ježíšek na oltářním deskovém obrazu Zbraslavská Madona (Zbraslav, farní kostel, dříve klášter, sv. Jakuba Většího, kolem roku 1360).

Chapeau – velmi módní pánský špičatý klobouk, vzadu a po stranách s přehrnutým okrajem. Byl nošen jako lovecký (je doložený i u žen) i jako reprezentativní, často podšitý vzácnou kožešinou a bohatě zdobený. Též klenot v heraldice.

Chapel – velmi módní ozdobný nízký diadém. Býval bohatě zdobený perlami a kameny.

Chrudimské – sukno z města Chrudimi (Winter a Zíbrt, 1892).

Jablíčka – též voňavá jablíčka. Byly to navoněné pižmové kuličky vkládané do rolniček, které měly sloužit jako parfém i k provonění šatu.

Jablonské - sukno z města Jablonné (Winter a Zíbrt, 1892).

Jaquette – vypasovaný mužský kabátec se stojáčkem, jehož délka dosahovala často jenom po rozkrok. Objevuje se okolo třetí čtvrtiny 14. století.

Iperské – sukno z flanderského města Ipern (Winter a Zíbrt, 1892).

Kabátec – první vypasované kabátce se objevují jako spodní oděv pod zbroj, z nich se na počátku 14. století vyvinuly těsné mužské kabátce. Objevuje se nízký stojací límec. K roku 1360 jsou běžně kabátce již tak krátké, že leckdy nezakrývají ani rozkrok (jaquette) a nejpozději od druhé poloviny 14. století se začíná upravovat figura vycpáváním na prsou.

Kabátník – řemeslník specializující se na šití kabátců (Kybalová, 2001).

Kápě – kapuce, mohla být pevnou součástí jako např. u gardorpsu, nebo byla nošena samostatně. Dále viz. kukla.

Karnáč (garnach, garnacia toga) – cestovní a zimní oděv na pomezí pláště a svrchního oděvu. Býval široký a volnější, s krátkým rukávem nebo bez něho a navlékal se jako pončo přes hlavu.

Klérus – obecné označení pro osoby duchovního stavu.

Kloboučník – řemeslník vyrábějící klobouky (Kybalová, 2001).

Kment – plátno, proslulý byl kment bavorský a vlaský (Winter a Zíbrt, 1892).

Kníže – suverénní vladař býval obecně označován jako světský kníže (ať se již jednalo o hraběte, markraběte, vévodu, knížete, krále, císaře), za duchovní knížata byli považováni vysocí církevní hodnostáři od biskupa výše.

Kolbenturnier – mlatový turnaj, ve kterém bojovali jezdci vyzbrojení mlaty. (Koóšová, 2005).

Kolč – bílé plátno z Kolína nad Rýnem (Winter a Zíbrt, 1892).

Kolínské – látka z města Kolína, pravděpodobně se jednalo o plátno (Winter a Zíbrt, 1892).

Kosmáč – kosmaté (kostkované) sukno (Winter a Zíbrt, 1892).

Kožešník – řemeslník specializující se na zpracovávání kožešin pro oděvní účely (Kybalová, 2001).

Krejčí – jeden z nejvýše postavených oděvních řemeslníků, který se zabýval především střihem, tedy výrobou oděvního střihu (Kybalová, 2001).

Kropenina – strakaté sukno (Winter a Zíbrt, 1892).

Kropíř – viz. čabraka (Winter a Zíbrt, 1892).

Krzno – tímto názvem se označoval jak zimní oděv a plášť podšitý kožešinou, tak i spodní měkký oděv pod zbroj.

Kukla – kapuca, mohla být pevnou součástí oděvu jako tomu běžně bývalo u gardorpsu, nebo byla nošena samostatně. Od třicátých let 14. století se v pánské módě prosadily velmi úzké kápě s náprsenkou a se špicí až ke kolenům, která se pro svou délku běžně zastrkovala za opasek.

Kunina – drahocenná kožešina z kuny.

Kurtoazie – dvornost, zdvořilost, též pravidla společenského chování nobility.

Lid – obecné označení pro neurozený pracující lid.

Lindyš – považován za jedno z nejlepších vlněných suken (Winter a Zíbrt, 1892).

Liška – liščí kožešina.

Loden – hrubá vlněná látka (Winter a Zíbrt, 1892).

Lövské, levbské – sukno z flanderského města Loven (Winter a Zíbrt, 1892).

Lukanské – vzorovaná hedvábná látka z italského města Luccy (Winter a Zíbrt, 1892).

Medvědina – medvědí kožešina.

Mechelské – sukno z flanderského města Mechel (Winter a Zíbrt, 1892).

Mi-parti – barevné členění jednotlivých částí oděvů půlením. Např. v pánské módě bylo běžné nošení nohavic dvou odlišných barev, takže jedna nohavice byla třeba modrá a druhá červená. Běžné bylo i barevné půlení kabátců, šatů, kápí, atd. (Kybalová, 2001).

Mlat – kyj určený pro boj v turnaji (Koóšová, 2005).

Morytné – zmiňována jako látka moret bez dalšího upřenění (Winter a Zíbrt, 1892).

Nach, purpura – nachová a purpurová látka (Winter a Zíbrt, 1892).

Nachturnier – turnajská disciplína, při níž si bojovníci vyzbrojení mlaty sráželi klenoty z helmic (Koóšová, 2005).

Nasěč, purpura – drahocenná purpurová látka (Winter a Zíbrt, 1892).

Niderkleit – spodní košilka, viz. chainse nebo chansil.

Nobilita – obecné označení pro šlechtu.

Nohavice – v tomto období zůstávají stále dělené, uvazované ke spodkům. Zatímco pracující je mívaly volnější (doložené jsou volnější i u papežské stráže ve třetí čtvrtině 14. století), nobilita je nosila úzké. Objevují se i jako mi-party, tedy každá nohavice jiné barvy. Materiály bývaly různé nejen s ohledem na postavení majitele, ale i na účel nošení a roční dobu. Doložené jsou i dámské nohavice v délkách po koleno i vysoké k rozkroku.

Obroučka – prostá čelenka z ušlechtilého, nebo i neušlechtilého kovu, nošená na hlavě muži i ženami.

Oděvní pořádky – oděvní omezení pro konkrétní společenské vrstvy, jejichž vydavateli byla nejenom města, ale i církevní knížata (Kybalová, 2001).

Ostruhy – byly nejen jezdeckou potřebou, ale i známkou společenského postavení. Bývaly prosté železné, zdobené bronzové, i stříbrné a zlaté. Symbolem rytíře byly krom pásu a meče právě zlaté ostruhy, které dostával v den pasování a které mu byly symbolicky připnuty na nohy na důkaz jeho rytířství. Kožené řemení rytířských ostruh bývalo barvené, nebo potahované látkou a to nejčastěji v červené či modré barvě. Přezka i nákončí odpovídaly materiálem i zpracováním postavení nositele. Pro svou symboliku jsou známa i vyobrazení, na nichž mají rytíři v pěším souboji své zlaté ostruhy viditelně zavěšené na úzkém pásku přes varkoč.

Pachy – jednalo se o delší pruhy látky volně visící jako ozdobné falešné rukávy na oděvu. Bývaly upevněné v rameni či v lokti k šatu s dlouhým i krátkým úzkým rukávem. Pachy bývaly napevno přišité, nebo za pomocí knoflíčků a přívěsků odepínací a byly módní součástí mužských i ženských oděvů. Mohly být úzké i široké a různých délek - k pasu i k zemi. Běžně byly podšívané kontrastní barevnou látkou či kožešinou, aby zdobily oděv.

Paj – látka z bavlněné příze (Winter a Zíbrt, 1892).

Pás, opasek – měl užitný i ozdobný význam a byl nedílnou součástí oděvů. U šlechty a rytířstva se jednalo leckdy o nejskvostnější část oděvu. Nobilita nosila kožené pásy a pásky zdobené zlatem i stříbrem, většinou barvené, potahované drahými látkami (kůže samotná byla nobilitou považována za sprostý materiál), nebo šité z drahých látek. Bývaly bohatě zdobené perlami, kameny, zlatými a stříbrnými výšivkami a kovovými ozdobami z drahých kovů. Přezky, spony a nákončí bývaly opět z drahých kovů a bohatě zdobené.

Patriciát – měšťané, obecně celý městský stav.

Paučník – nejjemnější hedvábná látka na roušky.

Pavlaka – drahocenná purpurová látka (Winter a Zíbrt, 1892).

Plasské – domácí sukno, pojmenované podle města kde se vyrábělo (Winter a Zíbrt, 1892).

Pelicon – eliptický plášť.

Pláštník – krejčí specializující se na zpracování střihu a šití plášťů (Kybalová, 2001).

Plášť – chránil nositele před nepřízní počasí a současně byl i nezbytným módním doplňkem oděvu. Pláště se dělily na mnoho různých typů dle účelu i s ohledem na společenské třídy na polokruhové, třičtvrtěkruhové, eliptické (pelicon), karnáč (typ oděvu na pomezí pláště a svrchního oděvu), hérigaud (cestovní plášť s kapucou a dlouhými rukávy).Bývaly z různých materiálů, i podšité kožešinou, leckdy zdobené bohatými lemy s vyšitými perlami a kameny, či zdobené rolničkami a zvonečky, některé s krátkým límcem, či kapucou. Zapínané byly na knoflíky, spony, pásky a střapce.

Podvazek – řemínek s přezkou a nákončím (prakticky se jedná o malý pásek), kterým se fixuje krátká nohavička nebo dlouhá nohavice k holeni těsně pod kolenem, aby nesjížděla a netáhla dolů. U krátkých nohavic které dosahovaly kousek nad koleno byla nahoře navíc tkanice která se uvázala nad kolenem a podvazek je pak fixoval pod kolenem. Od druhé poloviny 13. století prokazatelně nosili podvazky muži i ženy (Buben - Encyklopedie heraldiky, 1997).

Podvazkový řád – prestižní rytířský řád, založený anglickým králem Eduardem III. v první polovině 14. století. Řádovým odznakem je ozdobný podvazek, který nosili rytíři řádu viditelně uvázaný pod kolenem při slavnostních příležitostech (Buben - Encyklopedie heraldiky, 1997).

Pokosín – látka podobná harasu (Winter a Zíbrt, 1892).

Polské – průměrné sukno z Polska (Winter a Zíbrt, 1892).

Popeličina, popelka, popelice – popelavá kožešina sibiřské veverky. Kožešina popelice je nestejné barvy - na hřbetě je popelavá do hněda, na břiše a bocích je světlejší a na hlavě červenohnědá. Proto se tato kožešina běžně rozřezává a sešívají se k sobě kousky stejné barvy.

Poprinské – sukno z belgického města Poperinghe (Winter a Zíbrt, 1892).

Porůšné sukno – látka z vlny a lnu (Winter a Zíbrt, 1892).

Postav – postav je štůček plátna nebo sukna, délková míra asi 39 pražských loktů (Kybalová, 2001).

Pourpoint – vypasovaná prošívaná spodní mužská suknice, jejíž délka dosahovala často jenom po rozkrok. Objevuje se okolo třetí čtvrtiny 14. století.

Pražský groš – stříbrná mince ražená od počátku 14. století, která se velmi rychle prosadila ve střední Evropě a umožnila expanzi českých králů.

Pruhatina, sukno pruhaté, pruhatec – pruhované sukno (Winter a Zíbrt, 1892).

Rouno – ovčí rouno, kožešina z ovcí.

Rychnovské – proslulé sukno z Rychnova (Winter a Zíbrt, 1892).

Rys – kožešina z rysa.

Rytířský pás – jako symbol rytířského postavení byl vyhrazen toliko pasovaným rytířům Býval stříbrný nebo zlatý a velmi často honosně zdobený.

Rukavice – nosili je muži i ženy. Lišily se nejen podle účelu pro který byly zhotoveny (lovecké, cestovní, švihácké, bojové), ale samozřejmě i s ohledem na společenské třídy. Primárně chránily ruce, ale byly i ozdobou oděvu. Snem mladých šviháků byly drahocenné benátské rukavice. Slavnostní rukavice mocných byly často zdobené i perlami a drahými kameny. Bojové pak bývaly zesíleny kovovými puklicemi, kroužkovým pletivem, šupinami, nebo byly přímo kované – plátové. Rukavice měla i symbolický význam jako důkaz a vůle suveréna, jako doklad vyslance místo pověřovacích listin, jako záruka dodržení smlouvy, při předávání půdy lokátorům, při udílení práva razit mince, atd.

Rukavičník – řemeslník vyráběl rukavice z hedvábí, aksamitu, vlny, kožešiny a kůže (Kybalová, 2001).

Rytířská služba – jednalo se o dlouhodobý závazek v rámci kterého vykonával rytíř službu (i vojenskou) dámě, lennímu pánovi či panovníkovi.

Sobolina – drahocenná kožešina ze sobola, dovážená z východu.

Spalnieř – první vypasované kabátce se objevují jako spodní vycpávaný oděv pod zbroj, z nich se na počátku 14. století vyvinuly těsné mužské kabátce. Jedná se o součást tzv. „měkké zbroje“.

Stříbrohlav – stříbrem tkaná látka, brokát.

Suknice, někdy též sukně – pod tímto označením se objevují jak mužské tak i ženské oděvy. Chudí nosily kratší a prosté z hrubého sukna (šeř, šeřina), bohatí, duchovní, soudci a lékaři nosili naopak sukně dlouhé a z drahých látek (samety), leckdy podšité kožešinou. Též sukně choděcí.

Surcot – svrchní mužský i ženský oděv na pomezí šatové sukně a pláště, bez rukávů nebo krátkým širokým rukávem a běžně nošený od 13. století. Mužské surcoty sahaly ke koleni i níže, někdy bývaly na boku otevřené a byly zpravidla přepásané. Průramky bezrukávového surcotu se prohlubovaly a byly často lemované výšivkou, či kožešinou. Těsnější bývaly spínány na knoflíky vpředu, nebo na rameni. Ženské surcoty bývaly zpravidla ve stejné délce jako šaty a bývaly přizpůsobovány účelu nošení. Lovecké dámské surcoty tak bývaly nejenom v obvyklé délce, ale i kratší, cca do poloviny lýtek (Kodex Manesse).

Šamtat, šamlat, schumlat, schamelot, camelot – tkanina ze Sýrie z velbloudí srsti (Winter a Zíbrt, 1892).

Šapel, chapel – velmi módní ozdobný nízký diadém, býval bohatě zdobený perlami a kameny.

Šarlat – látka šarlatové barvy (Winter a Zíbrt, 1892).

Šeř, šeřina, šeřina vlčatá, šerka – prosté laciné sukno šedé barvy z tenčí příze a vlny (Winter a Zíbrt, 1892).

Šilheř – lepší hedvábí (Winter a Zíbrt, 1892).

Šlojíř – ženský závoj nošený jako samostatné zavití hlavy, nebo v kombinaci s diadémem či čepečkem. Býval i z drahocenných hedvábných látek.

Šlojířník, šlojířnice – řemeslníci vyrábějící závoje a šlojíře (Kybalová, 2001).

Šperky – tvořily důležitou součást i akcent oděvu. Šperkařské umění bylo na vysoké úrovni, zlatničtí mistři ovládali zdobení rytím, tepáním, ražením, ciselováním, filigránem, proslulými se stávají emaily z dílen ve francouzském Limoges. Časté bylo užívání perel a drahých kamenů a to nejen pro jejich cenu, ale i pro jejich symbolický význam. Zlatníci tak vkládali do šperků démanty, safíry, rubíny, smaragdy, chalcedony, jaspisy, tyrkysy, malachity, křišťály, záhnědy a mnohé další. Krom šperků domácích se dovážely nejlepší práce z dílen evropských mistrů, z Byzance, i z Orientu. Časté byly ozdobné spony plášťové i šatové, náhrdelníky, prsteny, náramky, vínky, šperky do vlasů, diadémy. Pro jejich vysokou cenu se domnívám, že se jednalo především o zakázky jednotlivých objednatelů. Šperk nebyl jen výsadou bohatých, s oblibou je nosily i chudé ženy. Pro tuto klientelu byly vyráběny šperky z neušlechtilých kovů zdobené např. sklíčky.

Švadlena – zabývala se samotným šitím oděvů.

Švec – obuvník (Kybalová, 2001).

Taft, tafat, tafin – lehká hedvábná nebo polohedvábná látka z Orientu (Topinka, 1946).

Tjost – nazývaný také sedání nebo klání. Turnajská disciplína v níž proti sobě bojovali dva jezdci ozbrojení kopím s cíle srazit soupeře. Tjost se rozlišoval na srážku s ostrým nebo tupým hrotem dřevce. (Koóšová, 2005).

Tkaničník – vyráběl tkanice, střapce a prýmky (Kybalová, 2001).

Tournayské – sukno z města Turnay (Winter a Zíbrt, 1892).

Varkoč (vafnrok, z něm. Waffenrock) – suknice nošená urozenými bojovníky, či služebnými vojáky přes zbroj (u neurozených družiníků a milicí označovala příslušnost). Bývala v erbovních barvách nebo s erbem majitele. Varkoč urozených bojovníků býval často velmi zdobený (mnohdy protkávaný zlatem, vyšitý perlami a posázený drahými kameny) a ze vzácných látek (samety, brokáty, hedvábí), aby odpovídal postavení svého majitele. Wolfram von Eschenbach dokonce v jedné písni zmiňuje jako kurtoazní zástavu lásky spodní dámskou hedvábnou košili, jež dostal král od své choti, aby ji nosil v boji oděnou přes zbroj jako varkoč.

Veveřina – kožešina z veverek.

Věnečník – vyráběl různé ozdoby hlavy, především vínky, které s oblibou nosili nejenom ženy ale i muži (Kybalová, 2001).

Vlašské, vlaské – látka z Itálie (Winter a Zíbrt, 1892).

Vlček – viz. šeřina.

Vlk, vlčina – vlčí kožešina.

Vlna – vlněná látka.

Wams – první vypasované kabátce se objevují jako spodní oděv pod zbroj, z nich se na počátku 14. století vyvinuly těsné mužské kabátce. V původním smyslu též spalnieř.

Zaječina – kožešina ze zajíců. Běžně se jí podšívaly zimní oděvy méně majetných a neurozených, nebo se z nich šily celé zimní kožichy.

Zástava lásky – běžně dar dámy pánovi jako symbolické gesto lásky, nebo přízně. Bývaly nošeny viditelně i skrytě podle charakteru vzájemného vztahu.
Zendal – viz Cendelín, cendal.

Zlaté ostruhy – jako symbol rytířského postavení byly vyhrazeny toliko pasovaným rytířům.

Zlatohlav – zlatem tkaná látka, brokát (Winter a Zíbrt, 1892; Kybalová, 2001).
Naposledy upravil(a) Maršálek dne Po 23. Bře 2009 15:36:13, celkem upraveno 1 x.
A zrazuje, kdo nechce rozumět,
že láska není dostat ženu v plen,
a kdo se snaží vynucovat hned,
čím má být za svou službu odměněn.
Takových lásek, těch je na tucty,
ale co je nám žena bez úcty,
já, já si musím v lásce vážit žen.
Avátar uživatele
Maršálek
Příspěvky: 1159
Registrován: Ne 05. Říj 2008 22:20:13
Kontaktovat uživatele:

Re: Literatura a prameny k odívání

Příspěvek od Maršálek »

Do výše uvedeného slovníčku pojmů nejsou zahrnuty názvy účesů a pokrývek hlavy z práce Mgr. Petra Vody, protože jeho práce je o něco mladší ;)
A zrazuje, kdo nechce rozumět,
že láska není dostat ženu v plen,
a kdo se snaží vynucovat hned,
čím má být za svou službu odměněn.
Takových lásek, těch je na tucty,
ale co je nám žena bez úcty,
já, já si musím v lásce vážit žen.
Kordulka
Příspěvky: 1633
Registrován: Út 20. Led 2009 20:46:24
Kontaktovat uživatele:

Re: Literatura a prameny k odívání

Příspěvek od Kordulka »

Zajímavé dílo o středověkém textitlu:

David Jenkins, "The Cambridge history of western textiles" I. a II., Cambridge University Press 2003
Odpovědět

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Nejsou tu žádní registrovaní uživatelé a 6 hostů