DOBA KARLOVA

Pohrobek napsal:Nevíte pls o nějakém kováři, který by mi za levněji ukoval jídelní příbor?(vidlička + nůž) cca do 500,-Kč

Opatři si hlavně pěknou kvalitní dřevěnou lžíci, klidně i s rukojetí zdobenou kovovým drátkem nebo celou postříbřenou (pokud už bys toužil po opravdovém luxusu). Lžíce se nedržely tak, jako dnes, ale jako je držívají malé děti - v pěsti; takže mají kratší, avšak silnější rukojeť. A to držení v pěsti platí i u panských stolů
Také můžeš mít lžíci stříbrnou, železnou či cínovou - cínová je asi nejlepší. Stříbrná není úplně bezpečná (zejména ve styku s kyselou šťávou či ovocem nebo zelím), železná ráda pouští železitou pachuť. U cínové snad jen ohlídej poměr olova, aby nebyla moc měkká.


Stříbrná lžíce z konce 13. století, Skotsko, Windy mains


Cínová lžíce, 14. století, Londýn


dřevěná zdobená lžíce, 14. - 15. století, Regensburg

Vidlička se v době Karlově používá maximálně na napichování kandovaného nebo v medu nakládaného ovoce, případně ovoce v zavařenině nebo drobných cukrových konfet. Ve 14. století je to ještě vrchol zhýralosti stejně, jako pokrmy jí napichované a objevuje se pouze na panovnických dvorech. Jako jídelní náčiní je zatím zcela neznámá. Naopak si o ní mnozí myslí, že to je nástroj ďáblův, protože má jen dva dlouhé zuby (stejně jako čert rohy) a bojí se ji používat...
Samozřejmě se vidlice používala na obracení a napichování masa a zeleniny v polévkách a při pečení, na podávání kusů masa a drůbeže. Ta, kupodivu, nikomu nevadila
Rozšíření vidličky jako jídelního náčiní přichází až v 15. století a mezi nižší vrstvy se dostává dokonce až koncem 16. století.

Nože se používaly nejrůznější od hrubě kovaných žižlátek až po luxusní kousky s jemným ostřím a slonovinovou rukojetí zdobenou kameny a zlatem. Používaly se nejrůznější tvary, nože obyčejné i zavírací.

EDIT Bahnak: smazán nefunkční odkaz
nůž se slonovinovou rukojetí, Francie, konec 14. století
EDIT Bahnak: smazán nefunkční odkaz
Nože se zdobenými rukojeťmi, Francie (Paříž, Dijon), přelom 14. a 15. století

Kordulka napsal:Stříbrná není úplně bezpečná (zejména ve styku s kyselou šťávou či ovocem nebo zelím)

Co je na ní nebezpečného? Málokterý kov je tak zdravotně neškodný jako stříbro. Proto se z něj také dělalo nádobí, že?

Pike napsal:

Kordulka napsal:Stříbrná není úplně bezpečná (zejména ve styku s kyselou šťávou či ovocem nebo zelím)

Co je na ní nebezpečného? Málokterý kov je tak zdravotně neškodný jako stříbro. Proto se z něj také dělalo nádobí, že?

Někde jsem četla doporučení ke stříbrným nádobám a příborům, aby nepřicházely dlouhodobě do styku s kyselými potravinami a nápoji. Že vzniká a uvolňuje se nějaká látka zdraví ne zrovna prospěšná. Bohužel už to je delší dobu, co jsem ten text měla v ruce či před očima a nemohu jej najít. Možná to je v nějakém z různých starých "rádců pro domácnost", tak se zkusím doma podívat do nich.

Ze stříbra skutečně žádné riziko nehrozí. Stejně tak z čistého (tzv. potravinářského) cínu.
O určitém riziku by se dalo uvažovat u slitin cínu s olovem nebo u slitin mědi, zvlášť v kombinaci se zmíněným kyselým prostředím. Ale i tam by k chronické otravě bylo potřeba, aby člověk s tou lžičkou dlouhodobě jedl aspoň pět jídel každý den.

S tím olovnatým cínem máš naprostou pravdu - jednou jsme si takhle zničili asi tři litry archivního vína, když jsme je nalili do nevycínovaných cínových polských konvic (takové ty pseudogotické s víčkem se žaludy nebo něčím podobným) - jsou mezi lidmi hodně rozšířené. Netrvalo dlouho a víno se proměnilo v cosi, co pachem silně připomínalo čpavek. Nakonec to vyřešil zaponový lak a dva roky větrání a vyplachování vodou
Dnes už konvice slouží k naší plné spokojenosti...
No, takže to je vlastně další varování - pozor na polský cín a výrobky z něj! Bývá silně olovnatý a je schopen pokazit lecjaký nápoj či pokrm.

A vlastně ještě jeden kov tu máme - často se jím nahrazují stříbrné nádoby a je jím alpaka. Na podávání pokrmů je skvělá, docela dobře se udržuje, ale je třeba dávat pozor podobně, jako u nekvalitních cínů. Umí pěkně zkazit víno, kyselé pokrmy, ovocné šťávy. Nejspíš bude opět záležet na složení, na poměru mědi, niklu a zinku.

Je pravda, že pokrmy a nápoje náchylné k oxidaci (zrovna víno je typický případ) se s kovovým nádobím obecně nemají moc rády.

Kordulka napsal: Vidlička se v době Karlově používá maximálně na napichování kandovaného nebo v medu nakládaného ovoce, případně ovoce v zavařenině nebo drobných cukrových konfet. Ve 14. století je to ještě vrchol zhýralosti stejně, jako pokrmy jí napichované a objevuje se pouze na panovnických dvorech. Jako jídelní náčiní je zatím zcela neznámá. Naopak si o ní mnozí myslí, že to je nástroj ďáblův, protože má jen dva dlouhé zuby (stejně jako čert rohy) a bojí se ji používat...

to jsi proboha vyčetla kde? "...maximálně na napichování kandovaného nebo v medu nakládaného ovoce, případně ovoce v zavařenině nebo drobných cukrových konfet." ???
"...Naopak si o ní mnozí myslí, že to je nástroj ďáblův, protože má jen dva dlouhé zuby (stejně jako čert rohy) a bojí se ji používat..." ???

nepřijde ti to trochu romantické a zcela na vodě?

Užívání vidličky při stolování je samozřejmě zcela běžné na Blízkém Východě dávno před rokem 1000 n.l. Ovšem to jsou muslimské země, vedle nichž středověká Evropa vypadala jako hnízdo nemytých barbarů.

V křesťanském světě se vidlička objevuje na stole až v 11. století s byzantskou princeznou Teodorou, která byla provdána do Benátek dóžeti Domenicu Selvovi. K čemu ji užívala, to nevíme.
Teodora zemřela na nějakou nemoc, jež měla za následek nekrosu tkání. Biskup z Ostie přisoudil tuto hroznou smrt tomu, že se chovala nemravně, když užívala při jídle vidličku.

Dále se objevují zcela ojedinělé zmínky o vidličkách v následujícím pořadí:

V polovině 13. století mělo dojít k diskusi mezi Ludvíkem IX. Francouzským a nějakým františkánským mnichem a tito dva pánové se mají bavit o tom, že Tataři užívají při podávání jablek a hrušek zavařených ve víně vidličky, jimiž si podávají sousta navzájem a všem okolostojícím přímo do úst. Mnich se zároveň pohoršuje nad používáním vidličky jako nad nemravným nástrojem.
Florencie 1361 - soupis stříbrného zboží
Údajně na přelomu 14. a 15. století v soupisech pozůstalostí Karla V. a Karla VI.
Na dvoře Jindřicha z Hradce bylo již kolem roku 1390 započato s podáváním ovoce naloženého v cukru (zavařenina) a předpokládá se, že toto ovoce bylo napichováno drobnými dvouzubými vidličkami.
V poslední vůli Johna Bareta (Anglie, Bury St. Edmunds) - 1463
Podobně byly vidličky používány na některých panovnických dvorech v 15. století - zcela výhradně na podávání konfet a prolazeného ovoce. Jako jídelní pomůcka se stále ještě vůbec nepoužívaly.

Prvním, kdo začal propagovat vidličku jako jídelní nástroj, byla až Kateřina Medicejská. To už ovšem píšeme první polovinu 16. století. Teprve díky této mocné dámě se vidlička dostává do širšího povědomí lidí a je jimi tolerována.

Že byla vidlička považována za ďábelský a nemravný nástroj, je zřejmé i z výše uvedených dvou příkladů. Samozřejmě se jich dá najít více, ale zde ráda ponechám volné pole samostudiu

Nu, a nyní se těším na Tvé věcné protiargumenty, pane Maršálku...

takže to, že byla vidlička považována za ďábelský a nemravný nástroj je tvůj závěr?

"ten" rozhovor Ludvíka IX. s nějakým františkánským mnichem bude nejspíše v Joinvilovi, můžeš ho prosím dohledat? stejně jako ono kosntatování biskupa z Ostie, děkuji

"Na dvoře Jindřicha z Hradce bylo již kolem roku 1390 započato s podáváním ovoce naloženého v cukru (zavařenina) a předpokládá se, že toto ovoce bylo napichováno drobnými dvouzubými vidličkami." - kdo to prosím předpokládá?

Typ pokrmů ve středověku příliš neevokují potřebnost tohoto nástroje. Proto ač znám, byl používán především k vaření a nikoli k jídlům.