DOBA KARLOVA

Ono je to spíš naopak. Pasovací právo měl formálně skutečně každý rytíř, ale běžně ho využívali jen panovníci.

Smil napsal:A není to jako se vším? Oficielní právo měl jen král, ale v důsledku to dělal kde kdo...

hrubý omyl, právo pasovat má dle tradice každý pasovaný rytíř a naopak, pokud král sám rytířem není, pak takovým právem nedisponuje - platí v období ranném i vrcholném

K tomuto tématu doporučuji středověké rytířské písně, příkladů je tam nepočítaně, včetně různých pasovacích ritů...

To já vím, ale kde se tedy vzalo to, že "pasovat může v čechách pouze král" ? Už jsem to slyšel z několika na sobě nezávislích zdrojů.

Smile čti pečlivěji! Já psal pouze to, že podle W.Iwanczaka není záznam o tom, že v Čechách do husitských válek pasoval někdo jiný, než král! Nebylo tam nic o PRÁVU pasování! Naopak z padesátých až osmdesátých let 15.století máme v právní listině záznam o rytíři "jehož Žižka pasoval".

Trénére, vím co jsi napsal a beru to v potaz. Vím, že pasovat každý rytíř;) Mě by jen zajímalo odkud se ta fáma (že smí pasovat jen král) vzala..
Ale nebudu s tím tady OTovat

Vcelku je to teda tak, že právo pasovat urozeného měl každý pasovaný (bavíme se tedy o 14. stol.). Nicméně se to moc nepraktikovalo a jsou li záznamy o pasování, tak ve většině figuruje panovník. Takže tahle otázka je vyřešena a může se začít s další a to, Kdo mohl povýšit neurozeného do šlechtického stavu...

Omlouvám se za OT. Toto téma by si možná zasloužila svoje vlákno.

Pouze panovník nebo palatin, v rytířských řádech pak představený řádu minimálně v postavení knížete.

Velice zjednodušeně o palatinech:
Palatin (falckrabě) - císařem nebo králem pověřený šlechtic, který má právo povyšovat do šlechtického stavu.
Palatinát (oprávnění povyšovat do šlecht. stavu) - komitiv, komitivum, comitivum. COmitivum maior (vetší či velký palatinát - oprávnění k povyšování do panského stavu). Comitivum minor - oprávnění k povyšování do rytířského (zemanského stavu).
Ono to je daleko složitější - udělování dědičných titulů, osobních, ve kterém hist. období. Ale jako vodítko pro samostudium to snad postačí

Karel IV. udělil r. 1355 titul "comes palatinus caesarei" štýrskému biskupovi Gerhardu von Eggenberg. Jeho oprávnění bylo velmi široké - mohl udělovat rytířské tituly, jmenovat notáře a legitimisovat levobočky. Rovněž arcibiskup Arnošt z Pardubic byl pověřen (1358) jmenováním notářů a legitimováním levobočků, neměl však oprávnění nobilitovat.

Nejsem si však jista, jako to bylo s palatiny v Čechách ve středověku (vyjma Karla IV.). Později (od 16. století) existovaly oba typy, zejména Habsburkové si v palatinátech docela libovali a stejně tak se objevovaly v Uhrách. I literatury je k mladším hist. obdobím dost. K českému středověku se ji zatím snažím dohledat - určitě bude někde existovat alespoň odborný článek, který by nás posunul dál...


P.S.: Tak to vypadá, že ještě v Karlově době to byl dokonce jen císař, kdo mohl udílet erby (plus palatinové). Ale uvidíme, co vydoluji dál

Prvním českým palatinem byl až někdy v pol. 15. století Prokop z Rabštejna, kterému udělil omezené právo Fridrich I. (mohl jmenovat určený počet notářů a legitimizovat stejný počet levobočků). Právo nobilitace však neměl.

Ach jo, palatín (palácový hrabě/majordomus) má původ v karolinských dobách a v naší době je ustanoven pokud vím jenom v Uhrách, takže u nás pasé... Proč se tento titul může objevovat na sklonku 15. st. u nás, respektive může ho mít i náš pán za personální unie českého, polského a uherského království je zjevné, že? Právo jmenovat notáře snad neměl palatýn (viz. Dějiny správy)?

K pasování na rytíře - to právo má každý rytíř, viz. středověké rytířské písně, např. Tristan a Izolda (Tristan pasuje svého švagra), Amadis Waleský ("Rytíř se lvy" pasuje po náhodném setkání na přání jiného urozeného mladíka - perlička, protože mu chybí pár zlatých ostruh pro nově pasovaného, daruje mu jednu svou, kterou mu připíná); nebo z též Joinville ve svých pamětech zmiňuje jak před vyloděním ještě na člunu pasoval jednoho ze svých rytířů - sám byl senechalem, nikoli králem). Mimochodem docela pěknou seminárku na toto téma dělala před lety Simona Trávníčková na Masarykově univerzitě v Brně a to pod Kunáškem (Judr. Pavel Salák, PhD.). Sháněli jsme jí k tomu podklady a oba tu práci máme. Zájemcům SZ dám kontakt na Simonu, budete-li ji chtít o seminárku požádat. Cílem bylo dohledat symboliku a rozdílnost ritů pasování v průběhu času a na různých místech. K práci mám své výhrady, ale výše položenou otázku o právu pasovat zodpovídá citací písemných pramenů dobře .
Jinak doporučuji asi nezajímavější práci na toto téma – Jean Flori: Rytíři a rytířství ve středověku.

Dovoluji si tu založit téma s názvem Žoldnéř.

Pojdmě si probrat co si pod tím představíme.

Já pár typů lidí:
1. nájemný voják. Sebranec co hledá u armády možnost, jak si trochu přilepšit. Prostě taková ta zpustlá soldateska. Vybavení od úplného nic až po lepší kusy co si nakradl, vyšmelil atd.
2. profesionál. Je jedno zda urozený či neurozený, ale válka jej živí, nechává se najímat pod cizí žold. Kdo platí ten mu velí. Vybavení dobré- chce přežít.



V jiném tématu Zdeslav argumentoval, že nemohl být žoldák pasovaný, protože jej svazovala rytířská čest, oddanost Pánu atd.

Myslím, že rytířskou čest a oddanost Pánu nejlépe ukazuje to, jak často Panstvo králi vyhlašovalo válku, věznilo jej atd.
Šlechta měnila pláště tak rychle jak to jen doba dovolovala. Takže myslím, že pasovaný žoldnéř není až tak nereálný.


Co vy na to vše?

Kdo je podle vás Žoldnéř? Nebo lépe řečeno-kdo všechno mohl býti zván žoldnéřem?