Kordulka napsal:Doporučuji k prostudování literaturu, jež se symbolikou barev ve středověku zabývá - např.:
Bernt Roeck - Aussenseiter, Randgruppen, Mindenheiten (Vandenhoeck und Ruprecht in Göttingen, 1993)
Daniel Fischer - Prostitution in Dresden und Sachsen im Mittelalter (asi diplomová práce - Hauptseminararbeit, Grin Verlag, 2004)
Prácě se týkají označování prostitutek a oděvní pořádky týkajících se prostitutek se samozřejmě lišily město do města, kraj od kraje vč. označování a barvy k tomu užívané. Ale převažují žlutá, zelená a červená (v uvedeném pořadí). (použila jsem část svého příspěvku na jiném foru)
Označování prostitutek se shoduje s označováním židů - především žlutou barvou jakožto barvou určenou pro označování společensky vyloučených skupin. O způsobu označování židů už jsem se zmínila, nemá tedy smysl se opakovat.
Jana z Michalovic jsme probírali jinde, nicméně:
- jedná se o beletrii, nikoli kroniku
- nevíme CO měl na helmu (závoj, stuhu, přikryvadla ???)
- nevíme JAKOU měla ona neznámá tkanina barvu (žlutou, zlatou ???), dokonce ani to, zda vůbec byla barvená
- nevíme za koho se bil (pokud vůbec)
Každopádně se nejedná o relevantní pramen.
Doporučuji k pozornosti zajímavé pojednání "Jan z Michalovic, báseň 13. věku" Dr. Arnošta Krause, docenta UK v Praze (vydal L. Masaryk, Hustopeče 1888), v němž autor velmi pěkně popisuje bohatou fantazii autorů středověké poezie i to, jak zdatně ji uměli užívat.
V heraldice znázorňuje žlutá barva vždy zlatou (kov) - viz. např. "Dějiny erbů, erbovního práva a heraldiky".
Nerozumím proto poslední větě - šlechta ani zmínění služebníci se nemusejí nikterak stylizovat. Prostě nesou na sobě, vyžadují-li to okolnosti - na oděvu, pokrývce hlavy, klenotu, plášti a jánevímkdeještějinde - barvy svého erbu nebo barvy svého lenního pána, jsou-li to služebné osoby, pak barvy svého pána.
Při interpretaci symboliky barev opět doporučuji projít dobové oděvní účty, které mimo jiné pojednávají i o barvách a
jejich konkrétní symbolice pro danou příležitost. Ona se tam totiž objevuje také žlutá, zelená a červená, o nichž píšeš výše, a to v souvislosti s oděvy panovníků, velmožů a jejich družin
Takže to pro zdůvodnění teorie o barvě, určené pro lidi na okraji společnosti, neobstojí
konkrétní citace jsou např. v těchto pracech:
HOUSTON, M., G. Medieval costume in England and France. The 13th, 14th and 15th Centuries. 4. vyd., London: Redwood Burn Limited Trowbridge and Esher, 1979
NORRIS, H. Costume and fashion, Volume two – Senlac to Bosworth 1066-1485. 1. vyd., New York: E. P. Dutton and co., 1927
ŠMAHEL, F. Cesta Karla IV. do Francie. 1.vyd., Praha: Argo, 2006
Také vkládám literaturu, jejíž autoři se zabývají významem a symbolikou barev ve středověku:
BUBEN, M. M. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, I .díl: Řády rytířské a křižovnické, 1.vyd., Praha: Libri, 2002
BUBEN, M. M. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, II. díl/ I. svazek: Řeholníci a kanovníci, 1.vyd., Praha: Libri, 2003
BUBEN, M. M. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, II.díl/ II. svazek: Mnišské řády, 1.vyd., Praha: Libri, 2004
BUBEN, M. Encyklopedie heraldiky, Světská a církevní titulatura a reálie. 2. vyd., Praha: Libri, 1997
FRIAR, S. Heraldry. For the Local Historian and Genealogist. 2. vyd., London: Grange Books, 1997
KYBALOVÁ, L. Dějiny odívání. Středověk. 1. vyd., Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001
KYBALOVA, Ljudmila; GERBENOVA, Olga; LAMAROVA, Milena. Illjustrirovannaja enciklopedija mody. 1. vyd., Praga: Artia, 1966
MERCALOVA, M. N. Kostjum raznych vremen i narodov - I. 1. vyd., Mockva: Akademija mody, 1993
NEJEDLÝ, M. Fortuny kolo vrtkavé. 1. vyd., Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2003
ŠMAHEL, F. Cesta Karla IV. do Francie. 1.vyd., Praha: Argo, 2006
VON VOLBORTH, C. A. Heraldika, Úvod do světa erbů, 1. vyd., Ostrava: Blesk, 1996
Tito editoři pak mimo jiné rozebírají i symbolický význam konkrétních zobrazovaných barev v daných dílech, které jsou dobovým obrazovým pramenem:
KRÁSA, J. Rukopisy Václava IV. 2. vyd., Praha: Odeon, 44. Svazek edice české dějiny, 1974
KRÁSA, J. České iluminované rukopisy 13./16.století. 1. vyd., Praha: Odeon, 68. Svazek edice české dějiny, 1990
MATĚJČEK, A.(ed). Česká malba gotická. Deskové malířství 1350-1450. 3. vyd., Praha: Melantrich, 1950
STEJSKAL, K.; VOIT, P. Iluminované rukopisy doby husitské. 1. vyd., Praha: Vydavatelství a nakladatelství Grafit, 1991
Ad Freiberg a jeho Jan z Michalovic (VON FREIBERG, H. Rytířská jízda Jana z Michalovic. 1. vyd., Praha: Elka Press, 2005): jedná se o
edici pramene, které je líčením donátorovi rytířské cesty v roli vyslance krále Václava II. na pařížském dvoře.
Díky podrobnému popisu tedy víme, co že to měl na helmici Autor výslovně zmiňuje žlutý hedvábný závoj, symbol tajné lásky… Nekritickým odmítáním pramenů a relevantní literatury se překvapivě výsledku nedobereme. Kritický přístup je o něčem jiném – o jejich shromáždění a následném porovnávání. Teprve pak nám zapadají střípky do celkové mozaiky. A neobstojí komentář, že se nejedná o kroniku, ale o dobovou beletrii, protože stejně jako bývají běžně symbolicky pojaté beletrické příběhy, jsou i všechny kroniky symbolické a účelové. Je to tedy o znalosti souvislostí, která vede k pochopení symboliky
I proto jsou právě edice dobových románů a kronik opatřeny patřičným komentářem editorů, aby pomohli laickému čtenáři se zorientovat a aby uváděly mylné, nebo záměrně zaměněné informace na pravou míru
A jako máme historiografii, která nám říká kdo a za jakým účelem psal konkrétní dobové kroniky, máme i rozbor jednotlivých dobových příběhů
Mimochodem právě symbolický význam barev přebírali mnozí historici z rytířských románů (tedy z tebou opovrhovaného pramene)
Napadá mně např. Froissartův „Meliador“, „Město žen“ Christiny de Pissan a „Rytíř plamenného srdce“ Reného d´Anjou
Ad heraldika a její praktické využití – ptal jsem se tě konkrétně, jak zdůvodníš užívání žluté barvy, když ji udáváš jako barvu vyhrazenou vyvrhelů? Také jsem tě požádal o doložení tvého tvrzení, že zatímco žlutá barva je vyhrazena vyvrhelům, jsou její odstíny a zlatá křesťanům povolené. Tohle tvrzení mi totiž přijde hloupé. Můžu se ale mýlit a ty mi to třeba v pramenech doložíš konkrétními právními výklady, o něž se tvá teorie opírá. Pak bych ti dal za pravdu, ale já takové právní výklady, které doprovázejí údajná nařízení vydavatelů ke žluté barvě neznám.
A abychom si rozuměli, já nepopírám historický fakt, kterým jsou opakovaná nařízení papeže a panovníků k označování Židů, ale tvou interpretaci, že je to všeobecně žlutou barvou, která je tak vyhrazena jenom lidem na okraji společnosti
Tady dle mého nesprávně interpretuješ, protože zmíněná nařízení nemluví o žluté barvě obecně, ale o konkrétních znameních žluté barvy a to je z právního pohledu (bavíme se o nařízení právní povahy) zcela zavádějící výklad
Já tvrdím, že symbolický a právní význam té které barvy spočívá v jejím konkrétním využití, tedy že jiný význam má žlutá v případě žlutého kolečka na židovském oděvu a jinou v případě žlutého livreje družiníka erbovního pána. Stejně tak má jiný význam v případě liturgie, atd. Protože také zmiňuješ jako „špatnou barvu“ vedle žluté i zelenou a červenou, přidám popis jejich liturgického symbolického významu z pera Pia V. Současně dodávám, že liturgické barvy se objevují poměrně pozdě, až ve 12. století, v souvislosti se symbolikou výkladu úkonů a znamení. Jednotlivé barvy měly postihnout atmosféru a citovou náplň jednotlivých svátků a slavností. Samotná symbolika barev se vyvíjela dlouho a první kodifikovaný předpis o užívání barev pro liturgické obřady se objevil až v 15. století. Byl jím římský misál Pia V. který uvádí jednotlivé barvy jako bílou, zelenou, červenou, fialovou a černou. Pojednává o jejich symbolice a určuje první závazná pravidla pro užívání těchto barev.
Červená je tam doslovně uváděna jako barva ohně a krve, takže se užívá o svátcích svatodušních, o svátcích připomínajících utrpení Páně a smrt mučedníků a mučednic. Je také barvou ducha svatého.
Zelená je zase barva naděje. ...
Symboliku barev ve středověku prostě nelze pojmout komplexně tak, že by každá barva měla svůj konkrétní a nezaměnitelný význam, který vyjadřovala a pro který byla užívána (nebo jiným zakazována). Barvy mohly v konkrétním prostředí (ve smyslu sociálním, místním i časovým) vyjadřovat společenské postavení, nebo povolání, jako tomu bývalo u soudců, univerzitních mistrů a žáků, nebo konkrétních řemesel, jako například u kata, který nosíval červený oděv. Konkrétní barvy oděvů měli duchovní a řeholníci a jejich barvy symbolizovaly a charakterizovaly jejich stav a hodnost (v případě mnichů a jeptišek také konkrétní řád, jemuž byli zasvěceni). Ze stejného důvodu užívaly konkrétní barvy i rytířské, světské a duchovní řády. Symbolický význam konkrétních barev prokazatelně podléhal i módním změnám a dalším vlivům, proto mám za to, že nemůže být považovaný v obecné rovině za jednoznačně závazný a musí být posuzován především s ohledem na osobu nositele a vlivy, jež formovaly jeho dobu a prostředí, jakož i příležitost, pro niž byl daný oděv použit. Právě zjednodušování ve smyslu zobecňování významu jednotlivých barev vede k mylným závěrům
No dobrá. Připusťme, že vynechám všechny žlutohnědé, žlutozlaté a žlutooranžové a vypíšu jen ty, které já vnímám jako žluté (a nebudu se pouštět do úvah, proč by danou symboliku měl mít jen určitý odstín té které barvy, úvah o stálosti barevných pigmentů na iluminacích i na oděvech atd.):
