DOBA KARLOVA

Stručný letopisný soupis vojenských akcí ve střední Evropě s přímou vazbou ke Karlovi IV. a významější bitvy stoleté války, dlouhodobého konfliktu mezi Anglií a Francií, který byl největším vojenským aktem druhé poloviny 14. století a k němuž Karel zachoval neutralitu:



1332; 25.11 – Na den sv. Kateřiny dosáhl princ Karel usilující o záchranu zbytků otcovy signorie, u San Felice, v blízkosti Modeny, svého prvního vítězství v bitvě proti vojskům protilucemburské ligy.
1339; červenec Moravský markrabě Karel oblehl sídlo loupeživého rytíře Mikuláše z Potštejna a jeho hrad srovnal se zemí. Škůdce zahynul v troskách hlavní obranné věže.
1339; září – V severní Francii se poprvé střetly, bez rozhodného výsledku, síly anglického a francouzského krále; kampaně se na straně Filipa VI. účastnil s pomocným oddílem i Jan Lucemburský, smluvně k tomu zavázaný.
1340; 23.6. - V prvním velkém střetnutí stoleté války, v námořní bitvě u Sluys, drtivě zvítězili Angličané, kteří potopili takřka celé francouzské loďstvo.
1344; duben - červenec - Král Jan společně se syny Karlem a Janem válčí s polským králem Kazimírem a opolským vévodou Bolkem. Dobyta byla města Svídnice a Krakov a vypálena jejich předměstí. V těžké, ale vítězné bitvě proti Uhrům a Polákům získal Jan Jindřich rytířské ostruhy.
1346; 26.8. - V bitvě u Kresčaku v Pikardii, doposud největším střetnutí stoleté války, zahynul na straně na hlavu poražených Francouzů slepý český král Jan Lucemburský. Bitvy se zúčastnil i markrabě Karel, který, raněn šípem, opustil vřavu před koncem střetnutí.
1352; leden-březen – konflikt nejvyššího purkrabího Viléma z Landštejna s jeho vítkovskými příbuznými (Jindřich z Hradce a bratři z Rožmberka) přerostl v protikrálovský odboj, do něhož zasáhly i královské oddíly.
1355; říjen - duben - Při přeležitosti takzavné římské jízdy za slavnostní císařskou korunovací táhl Karel IV. v čele silného vojska s několika tisíci jezdci severní Itálií. V Udine jej zastihla zpráva o tom, že je ho úhlavní nepřítel Giovanni Visconti, vládce Lombardské signorie, náhle zemřel a vojenské tažení se tak změnilo ve slavnostní jídzu Itálií.
1355; 21.6. - Na zpáteční cestě z římské jízdy, byl v Italské Pise Karel IV. s nepříliš početním doprovodem přepaden nespokojenými pisánci v hostinci, kde přebýval olomoucký biskup Jan. Po dramatickém boji se císaři a jeho družině podařilo probít se z obklíčení, zrádce porazit a pozatýkat. Vůdce bouře Francesco byl spolu se šesti druhy popraven na náměstí.
1355; červenec – Císař koupil jako zahraniční léno České koruny důležitý strategický bod, hrad Donaustauf u Řezna, kvůli němuž s ním pak bavorští vévodové Albrecht a Vilém vedli drobnou válku (1356-1358).
1356; podzim?- Trestná expedice, vedená osobně Karlem IV., dobyla a pobořila hrad loupeživého rytíře Jana ze Smojna a Žampachu, řečeného Pancíř. Loupežník byl pověšen císařem vlastnoručně a společně s ním byli popraveni i jeho druhové.
1356; duben – květen – Kvůli stavbě hradu Karlshausu u Hluboké a z dalších příčin povstali opět proti králi bratři z Rožmberka a Jindřich z Hradce, kteří zároveň poslali stížný list říšským knížatům (v té době neslýchaný akt). Po zásahu královského i markrabského vojska Rožmberci odpřísáhli císaři věrnost. Pán z Hradce byl na dva roky vypovězen.
1356; 19. 9. - Bitva u Poitiers skončila drtivou porážkou Francouzů, připomínající v mnohém debakl u Kresčaku. (Černý princ versus Jan II. Dobrý, jež byl zajat a intervenován v Anglii).
1358; červenec - srpen - Druhá Vogtlandská válka. Jindřich III. z Reuss vojensky vystoupil proti Karlovi IV. z obav před možným nárokováním některých zboží v Sasku. Císař se proti němu vypravil vojensky z Norimberka směrem na Plavno. Výprava skončila pádem pevností Posterstein, Ronneburg a Werdau.
1360; podzim – Karel IV. Odmítl ctižádostivému rakouskému vévodovi a svému zeti Rudolfovi IV. Habsburskému uznat padělaná privilegia, zajišťující habsburkům nadřazené postavení mazi říšskými knížaty. Poté vedl císař s Rudolfem a hrabětem z Würtenberka válku, která skončila po dobytí hraběcího města Aalen a několika útocích na jejich hlavní útočiště Schorndorf. Jádrem Karlova vojska byly české oddíly. ...protože se čte, že prý Švábové kdysi zpustošili Čechy, Čechové jim nyní cestou tam i zpět působili převeliké škody. (Beneš Krabice)
1368; 1. 4. - Na výzvu Papeže Urbana V. Se Karel IV. osobně a ve zbroji vypravil z Prahy se silným vojskem, jehož jádro tvořily české oddíly, na svou již druhou římskou jízdu, aby uklidnil rozhárané poměry v Itálii a přinutil nepřátele – milánský rod Visconti - k uznání své svrchovanosti.
1369; 15. 6. - Bitva u Rieti. Karel IV., sídlíci v Lucce, posílá své vojsko na pomoc papeži k městu Rieti. Císařští na hlavu poráží milánský svaz.
1371; léto – Po zrušení dědické smlouvy braniborským markrabětem Ottou, vyhlásil Karel IV. v červenci markraběti nepřátelství a vtrhl s vojskem na jeho území. Začal tak dvouletý konflikt, vrcholicí politickou izolací Otty i jeho synovce Fridricha a postupným dobytím Branibor. Oddíly uherského krále Ludvíka ve stejné době plení Moravské pohraničí.
1371; 22. 8. - Nevlastní bratr Karla IV., lucemburský vévoda Václav byl se svými 2600 jezdci poražen v krvavé bitvě u Baesweileru nedaleko Cách daleko slabším vojskem vévody Viléma VI. Jülišského.
1371; 20. 10. Bitva u Baesweileru mezi brabantským vévodou Václavem, podpořeným pěchotou z města Kolína, a Jülišským hrabětem Vilémem, který z vítězil. V bitvě zahynul na Straně Jülichu Eduard z Geldernu, když si zvedl hledí, aby se napil.
1373; 5. 6. obnovení vojenských akcí v Braniborsku a težení na Frankfurt nad Odrou zakončené příměřím ve Fürstenwalde

Výčet samozřejmě není úplný a obsahuje pouze nejzávažnější vojenské operace v souvislosti s Karlem IV. Šlechtických drobných válek, trestných expedic na hrady loupeživých pánů, krátkých kořistnických výbojů (trvaly třeba jen jeden či dva dny) či vzpour šlechtických i královských (a především říšských) měst a jejich potlačování, zákroků proti zločinným tlupám, odbojným pánům a proti cizí vojenské aktivitě v pohraničí (severní Itálie, Polsko, Uhry...) a podobných akcí bylo nepočítaně.

Něco k těm hradeckým:

Citace z Teplý, František 1927: Dějiny města Jindřichova Hradce. Dílu I. svazek 1.
Jindřichův Hradec, 111-112
- je to psáno tak krásnou češtinou, že to musím přepsat

1335 a 1339 jezdil Oldřich z Hradce s králem Janem po Bavořích.
V tom roce (1339) vypuklo záští mezi zemí rakouskou kolem Vitorazu a Čechy kolem Nových hradů. K tomu přistoupila osbní kyselost krále Jana proti mocnému Albertovi z Kuenrinku. Jan vytáhl s Hradeckými a Rožmberkové ve spojení s Vilémem z Landštejna proti jeho hradu Seefeldu. Dobyli ho koncem července r. 1339. Čechové jako bouře vrhli se na ubohé poddané Kuenrinkovy… …vypálili celou krajinu kolem kláštera ve Světlé (Zwettlu). Oldřich z Hradce… ukonejšil hněv Lucemburkův na „rakouské“ Němce. Teprve v říjnu kořil se Kuenrink a záští skončilo smírem.

Citace z Teplý, František 1927: Dějiny města Jindřichova Hradce. Dílu I. svazek 1.
Jindřichův Hradec, 121-126

Jindřich z Hradce vs. Vilém z Landštejna
Příčina nepřátelství: kterému (Vilémovi) vzrůst Jindřichova Hradce, kam se tou dobou začalo jezdit od Slavonic přes Valtínov na Kunžak s pominutím tržní vsi na Pomezí pod Landštejnem, nemohl býti nijak lhostejnými. Hledal (Vilém) podnět k útoku… …Vilém volal na zemský soud jakéhosi služebníka Jindřichova. Hradecký mu oznámil, že mu to nepřísluší a tak vzešla mezi oběma a jich straníky krajinská vojna. Současně rozešel se též Jindřich s příbuznými své první manželky Eberhartem z Walsee a Albrechtem z Puchheimu. Proč nevíme; snad pro hranice nebo kvůli věnu Markétinu, tety Eberhartovy.
Jindřich shromáždiv „vojsko“ z něho 70 obrněných rytířů či železných pánů, táhl se spojenci Janem ze Sternberka a Oldřichem z Landštejna do Horních Rakous. Niče a pále došel až k Dunaji nedaleko Lince. Eberhart jako zemský hejtman hořejších Rakous sehnal větší zemskou hotovost, které u Hellmontu (nedaleko Ottenheimu) a potom u Cáhlova Jindřich ustoupil, aby zachránil naloupenou kořist. Němci, chtějíce mu ji odňati, šli stále za ním až do Čech, kdež, obdržev pomoc 30 rytířů, které přivedl Petr, syn Štěpána ze Šternberka, postavil se hradeckým pronásledovníkům na odpor. Leč podlehl úkladu. Vilém z Landštejna totiž, spojiv se s Němci, čekal na vracející se Čechy u Zámostí při Hluboké a když Rakušani na ně udeřili, pustil se ze zadu do krajanů. Jindřich se svými dokola obklopeni se sice hrdinsky bránili, ale, když už hojně bojobníků s obou stran padlo, přesile podlehli a vzdali se dne 16. listopadu 1351. Eberhart z Walsee dal mnoho českých nájezdníků prý „jako lupiče“ na místě hned pověsiti, ale Jindřicha z Hradce s urozenci vedl na vídeňský soud, vězně ho, něž k němu došlo, na hradě Potenštejně (Potštejn).
…Povstali tudíž k pomstě za proradu jeho (Vilémovu) a hanbu českým rytířům učiněnou Štěpán ze Šternberka, Jošt z Rožmberka, Ježek z Michalovic na Velešíně a vytáhli proti Vilémovi a německým jeho spojencům. Z toho se rozzuřila na českém jihu a při hranici rakousko-uherské silná válečná vřava… …Marně poroučel císař Karel pánům pokoj. Obě strany bojovaly celou zimu (!) s velikou nenávistí. Poněvadž ohrožovaly obecný mír, když se dotkly také korunního zboží, vytáhl na ně král česky r. 1352 14. II. z Prahy s vojskem. 18. února již ležel v Budějovicích, kamž se soustředily síly západních Čech. Nic nepomohly domluvy královy, osobní sjezd s některými. Vítkovci odmítli smír. Proto Karel, vyslav část vojska k Bystřici (20. – 22. II.) šel k Písku kdež v okolí (29. II.) oblehl některé tvrze jejich, brzy jich zvydobyl (Kluky, Strašín…) a tak tvrdé hlavy donutil ku míru. Na přimluvu biskupa pražského Arnošta, přibyv 21. III. zpět do Prahy, vydal 2. května 1352 s bratrem Janem, markrabím moravským, kompromisní direktivu pro bojující, přidav dva ubrmany (rozhodčí)…

…Čím delší smlouva, tím kratší mír… strany slibu nedostály. Nevěřili si… …Tak p. Jindřicha z Hradce pustili Němci až tenkráte na svobodu, když složil výkupné 2000 kop.
- to vedlo k silnému zadlužení a rozprodávání hradeckého majetku a vše bylo připisováno vině Vilémově

pokračování příště. Jsme tak v půlce

Dobytí Braniborska Karlem IV.:

"V polovině dubna 1371 se markrabě Ota Braniborský zapletl po boku polského krále Kazimíra a Ludvíka Uherského do spolku proti Karlovi a válečný konflikt s ním se zdál neodložitelný. Když odjel Fridrich Bavorský do Branibor, kde přijal hold jako nejbližší Otův příbuzný, za kterého ho Ota 15.4.1371 veřejně prohlásil, porušil tak značně dědičnou smlouvu. To Karla donutilo k odvetnému úderu a 21.března mu vypověděl nepřátelství.
Na sklonku července 1371 vytáhl Karel do boje. Císařské vojsko proniklo do Branibor a zabralo zde řadu míst.
22.srpna přišla Karlovi nepříznivá zpráva, že jeho mladší bratr Václav je zajat, a proto byl nucen uzavřít mír s Otou Braniborským a Fridrichem Bavorským a o něco později s (říjen 1371) v Pirně s Wettiny.
30.ledna 1372 byla předběžná jednání ohledně mírových jednání
a návrhu nové sňatkové aliance u konce. Sňatek se týkal druhorozeného Karlova syna Zikmunda a druhorozené Ludvíkovy dcery Marie. Z povahy věcí plynulo, že má Marie reálné naděje na dědictví Polska a Karlův plán na rozšíření svého území do těchto končin, nabyl poprvé konkrétní povahy. Ludvík tento sňatek schválil a ten se později uskutečnil. 20.února 1372 ještě Ludvík sňatkovou alianci potvrdil. 20.dubna nastoupil Karel cestu do Lucemburska, kde chtěl vysvobodit ze zajetí julišských vévodů svého bratra Václava. Teprve po ředě jednání se mu podařilo bratra vysvobodit. Byl však nucen odevzdat Geldérské vévodství.
5.června 1373 se braniborská válka znovu rozhořela a Karlova vojska začala znovu plenit zemi. Císař táhl do k Furstewalde, kde se soustřeďovala Otova a Fridrichova vojska. Když se ale k nim dostala zpráva, že nemohou očekávat ani pomoc od falckraběte Ruprechta a jelikož už byli úplně sami,nezbylo jim nic jiného, než kapitulovat. 15.8.1373 se vypravili do císařova ležení ve Furstewalde a ještě téhož dne za dlouhého jednání zde uzavřeli mír. Fridrich se musel vzdát za sebe, za svého bratra a za svého otce Ruprechta všech nároků na Branibory ve prospěch Karla a jeho dědiců. Otovi byl ponechán kurfiřtský hlas na doživotí a za Branibory dostal tučné odškodné. Vcelku byla za Braniborsko vyplacena cena
500 000 zlatých.
Po skončení odjel Karel s Fridrichem do Frankfurtu nad Odrou, kde vydali prohlášení vyzívající obyvatelé Branibor, aby složili přísahu novým pánům a zprostili je závazků proti sobě.
Branibory byli určeny jako léno Karlovým synům, Václavu, Zikmundovi a Janovi.
Dobytí Branibor bylo nejsložitější politicky - vojenskou operací Karlovy zahraniční politiky."

citace z http://referaty-seminarky.cz/vladarske- ... -karla-iv/

Napsal jsem takovou menší práci o dobytí Braniborska Karlem IV. Žádné objevy, spíš jen takové shrnutí. Kdo byste měl zájem, mohu zaslat přes e-mail: tomash.fuscus(zavin.)seznam.cz

Zdroje:
BENEŠ KRABICE Z WEITMILE, Kronika Pražského kostela, in: Kroniky doby Karla IV., Svoboda, Praha 1987, s.178 - 125
CONTAMINE, Philippe, Válka ve středověku, Argo 2004, ISBN 80-7203-615-7
ČECHURA, Jaroslav, České země v letech 1310-1378, Lucemburkové na českém trůně I., Libri, Praha 1999, ISBN 80-85983-73-7
FIALA, Zdeněk, Předhusitské Čechy 1310-1419, Nakladatelství Svoboda, Praha 1968
MANDELOVÁ, Helena, České země za vlády Lucemburků, Albatros, Praha 1993, ISBN 80-00-00410-0
SEIBT, Ferdinand, Karel IV. Císař v Evropě, (1346-1378), Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999, ISBN 80-7106-256-0
SPĚVÁČEK, Jiří, Karel IV. Život a dílo, Nakladatelství Svoboda, Praha 1979

Já bych ještě zmínil polskými zdroji často uváděnou válku Jana Lucemburského a Karla proti Kazimírovi III. o Slezsko v letech 1345-48, kterému přišel na pomoc Ludvík Uherský. Jelikož jsem četl několik verzí, prosím kdyžtak o doplnění. Český zdroj píše že 12.6. 1345

Vojska polského krále Kazimíra vtrhla do Ratibořska a Opavska; vévoda Mikuláš II. se obrátil o rychlou pomoc ke králi Janovi. Král český svolal české i moravské pány do Kutné Hory a hrozbou si vynutil jejich účast na vojenském tažení do Horního Slezska. Po obléhání Krakova a zpustošení okolí uzavřel Kazimír (prostřednictvím papeže Klimenta VI.) příměří.

Zatímco zdroj polsko-maďarský uvádí : In the North Louis assisted his ally and uncle: King Casimir III of Poland, in his wars against the pagan Lithuanians, and Mongols ,and against Bohemians. The young Louis had become very popular in Poland due to these campaigns. In Poland, Louis defeated Lithuanians (1350–1352) and the Mongols(Golden Horde), and conquered Galicia (Central-Eastern Europe). In 1345 Bohemians besieged Kraków, the Polish capital. Louis arrived in time and dispelled the Bohemian army.

Tady se dokonce mluví o obléhání Krakova, což je docela podstatná událost o které se v české historii moc nemluví. Nějaké názory?

Mahy: Ale Pane, tvoje smrt nikomu neprospěje! Raději se vzdej a za výkupné budeš propuštěn. Potom té chátře můžeš ještě pěkně zatopit!

... Dle mých nových poznatků se zajatci i po vzetí do zajetí mohli popravit. Kdo by na tažení vláčel stovky zajatců že? Viz masakr po bitvě u Azincourtu

Uvedu to na pravou míru: I pěchota mohla nabýt velké bohatství při pobitevním vraždění civilního obyvatelstva, leč se tak stávalo spíše při 1. křížové výpravě a na taženích z této doby. Například křižácká vojska (většinou po tříletém tažení do Jeruzaléma značně zbídačelá a ochuzená o 70% své původní početnosti) po zmasakrování obyvatel Jeruzaléma se obohatili kořistí natolik, že do konce života nemuseli pracovat. Ale tyto případy byly v našich krajích méně obvyklé. Většina kořisti se dostala do rukou nobility a bojující pěchotě připadnul maximálně vyšší žold. Při drancování okolních vesnic se však mohla obohatit i pěchota. Od hospodářských zvířat až po sexuální zážitky s venkovankami. Naneštěstí se za vlády Karla IV. u nás nic podobného nedělo. Nějaká větší vojenská akce nenabyla takového rozsahu, aby mohl pěšák svévolně uloupit z mrtvol rytířstva nějaká zbraně či zbroje. Pokud bys ale bojoval ve stoleté válce... např. u obléhání Limoges 1370 Černým princem, tak bys přišel na pěknou kořist... kterou druhý den budeš muset odevzdat a spálit

Voják samozřejmě ke kořisti přijít může a to i velmi cenné. Otázkou je, jak dlouho si ale udrží například drahocenné šperky, nebo části zbroje, případně oděvu. Podle tradice (práva) mu náleží určité procento, které mu za kořist vyplatí jeho pán. Zatajení takové věci je pak samozřejmě běžně sankcionováno (krádeže a rabování byly reálně na běžném pořádku, jako v dnešních armádách). Navíc si nedovedu představit, jak dotyčný voják takového štěstí reálně využije – tedy kromě toho, že je prodá za pár grošů, vymění za soudek mizerného vína (piva) překupníkům, táhnoucím s vojskem, nebo je dá děvce za potěšení…

Takže ano, může se dostat v případě šikovnosti a štěstí k lecčemu, ale obvykle mu takový poklad vydrží opravdu velmi krátce. Kromě trestu mu daleko reálněji hrozí okradení od dalších vojáků a to, že skončí podřezaný někde v pangejtu. V lepším případě tedy cetku promění za něco užitečnějšího a učiní se krátkodobě opravdu šťastným.

Složitě tím naznačuji, že bych na takovém vojáckém štěstí nestavěl vybavení drnů – jestli chce Černozub něco opravdu stylového, doporučuji zkažené zuby, syfilis, nebo alespoň tuberkulózu

Soupis anglických bojišť
http://www.battlefieldstrust.com/#