... Jana Roháče z Dubé věšeli spolu s jeho více než padesáti družiníky roku 1437 v Praze tak, aby jeho poprava působila nejen potupněji než exekuce ostatních, ale také se ho snažili při výkonu trestu co nejvíce zesměšnit. Přivedli ho po krutém mučení k popravišti v podivném ustrojení, v pozlacených okovech a pověsili ho na pozlacené oprátce ve vrcholu velké, snad až třípatrové šibenice. Jeho druhy pak oběsili v patrech nižších.
V roce 1404 byl na Žižkově v Praze oběšen na háku loupeživý rytíř Mikeš Zoula z Ostředka. Poprava to byla vydařená, vždyť spolu s ním bylo pověšeno i padesát jeho druhů a přihlížející si jistě přišli na své. Jednoho rána však visící mrtvole obávaného loupežníka chyběla noha. To by samozřejmě ve světle předchozích řádků nebylo zas až tak nic divného. Za poškozením viselce však v tomto případě kupodivu nebyl pokus o získání magického talismanu, jak by se mohlo zdát, ale tehdy téměř nevídaný projev humanismu. Pod zdejší šibenicí totiž po nocích řádil jakýsi místní podivín, který sundával z provazů oběšence a nosil je do města. Tam je pak v tichosti postavil vedle krámku jedné hokynářky a zmizel do tmy. Vždy když ráno našla nešťastná obchodnice vedle dveří stát podivný dárek, nezbylo jí nic jiného, než se rychle postarat o pohřbení ostatků u sv. Štěpána na Rybníčku, kde se popravenci tehdy zahrabávali. A o to tomu bláznovi, jak byl označován, šlo. Když se však pokusil sundat Zoulu, pevně naraženého na hák, utrhl mu pouze nohu. Loupežník, který řádil se svou bandou od osmdesátých let 14. století na Benešovsku, tak hokynářkou pohřben být nemohl a visel nad dnešní křižovatkou U Bulhara přinejmenším do roku 1411, tedy sedm let.
---------------------------------------------------------------------
A nyní se pustíme k šibenicím přímo
Šibenice v zemích českých:
Šibenice nad dnešní křižovatkou U Bulhara, na kopci mezi ulicemi Husitskou a Italskou byla zřejmě nejslavnější a nejvyužívanější pražskou šibenicí. Stála asi 1 kilometr od hradeb Starého Města a podle starých kreseb měla v závěru svého funkčního období (počátek 17. stol.) podobu bytelné zděné čtyřboké stavby se čtyřmi pilíři.
Šibenice stávala zpravidla poblíž města tak, aby byla zdaleka dobře viditelná. K tomu se využívalo vyvýšenin, pahorků a kopců zbavených porostu. Šibenice stály také podél hlavních příjezdových cest do města nebo na významných křižovatkách. Město tím dávalo příchozím jasně najevo, že ve městě panuje právo a těm kdo vstupují se špatnými úmysly se zde zle povede. Při rozvaze kde postavit popraviště se také zohledňovala potřeba prostoru pro větší počet přihlížejících, kteří byli samozřejmě důležitou součástí veřejné exemplární exekuce. Místa exekuce byla často vybavena i nástroji potřebnými k provádění zostřujících trestů. V těsné blízkosti šibenic stávaly kůly s velkým kolem od vozu na vrcholu, do kterého bývala vpletena těla popravených. Poblíž se mohla nacházet také speciální ohniště, další dřevěné či železné konstrukce, kříž na lámání kolem, kůly na čtvrcení nebo také lavice pro hosty. Odsouzenci mnohdy umírali už právě při provádění rozmanitých zostřujících trestů v blízkosti šibenice, která pak posloužila jen k zavěšení mrtvých těl nebo jejích částí.
Vývoj šibenic v Čechách - nejen 14. stol.:
Úplně prvním typem šibenice byl strom. Často však nebyl žádný vhodný po ruce, a když ano, tak stál na k věšení nevhodném místě. Pokud stál vhodný strom na vhodném místě, jeho větve se časem unavily, ztrouchnivěly, ale také těch vhodných větví prostě mohlo být na příslušném stromě málo. Proto bylo nutné nahradit stromy vhodnou bytelnou konstrukcí. Stromy však příležitostně k věšení sloužily i tehdy, když už na místech určených k popravám byly nahrazeny novými specializovanými zařízeními. Zejména v dobách válek, kdy bylo pro hromadné popravy šibenic málo, nebo nestály poblíž bitevního pole, využívalo se k věšení jakýchkoliv stromů.
První zmínka o šibenicích na našem území pochází z Grumpoldova „Života sv. Václava“, psaného v roce 973, tedy již v období, kdy je u nás pod vlivem germánů poprvé zaváděn trest smrti. Kníže dal prý tehdy „veškeré šibenice, které na věšení lidí na mnohých místech země postaveny byly, strhnout a nedovolil aby byly více za něj obnoveny.“ Rozvoji tohoto druhu trestu však sv. Václav, tímto nařízením zabránit nedokázal.
Podle všeho prvním typem specializované šibenice byla stará a všem dobře známá tzv. „kolenová“ šibenice (typ 1). Na jednom svislém dřevěném hranolu ležel v pravém úhlu upevněn vodorovný trám s jedinou smyčkou. Tento základní, dnes již velmi symbolický model byl však zejména pro malou kapacitu (oběšenců) brzy vylepšován a vytlačován ze šibeničních vrchů a náměstí novými modely. Čas jednoduché kolenové šibenice zdá se brzo minul.
Ve vrcholném středověku se typ první často nahrazoval modelem s trochu větší kapacitou (typ 2), stojícím již na dvou sloupech. Tato varianta dřevěné šibenice se vyskytovala jako „pevná“ (zakotvená v zemi), nebo jako „mobilní“ opatřená patkami, zajišťujícími stabilitu dvounohé konstrukci.
(Typ 3) přinášel opět trochu větší kapacitu, stabilitu i širší prostor pro vynalézavost kata.
Nevýhodou ryze dřevěných „lehkých“ typů bylo, že začaly příliš brzo vlivem povětrnostních podmínek podléhat zkáze, což je u šibenice velmi nežádoucí vlastnost. Oběšenci měli viset na oprátce často i několik let a nikdo si rozhodně nepřál, aby se s nimi dřevěná konstrukce skácela k zemi. Ještě horší potupou pro mistra popravčího, i pro celou městskou radu představující spravedlnost by ale bylo, kdyby se šibenice zlomila přímo při popravě vahou těla odsouzeného. Od přihlížejícího davu by pak kat sklidil nejen posměch, ale i zlost za pokažené představení a špatně odvedenou práci. Stále živý odsouzenec by navíc musel být podle tehdy platných norem propuštěn.
Dřevo trámů „lehkých“ šibenic trouchnivělo samozřejmě nejrychleji v zemi a těsně nad zemí. Proto se pod dřevěnou konstrukci začaly stavět kamenné základy a sokly. Ty byly zpočátku nižší a plné, později rostly do výšky (typ 4) a uvnitř kamenné podstavy se nechával volný prostor, který záhy našel své využití.
Další vývoj jednoznačně směřoval k bytelným celokamenným stavbám „studničních typů“ (podle Wojtuckého), u nichž pouze vodorovné trámy na zavěšení odsouzenců bývaly dřevěné. Spodní dutá část, z níž vybíhaly kamenné nebo výjimečně cihlové, i čtyři metry vysoké pilíře, skrývala prostor pro zahrabání nebo prosté pohození ostatků popravených, pro pracovní zázemí a nástroje kata. Do nitra větších dutých šibenic vstupoval kat vchodem, zajištěným pevnými uzamykatelnými dveřmi.
Šibenice typu 5 – čtyřboké kamenné stavby s prostorem na ukládání ostatků uvnitř základny byly u nás pravděpodobně značně rozšířené. Je známo, že taková stála u Rožmberku, Pardubic, Blatné, Chebu i na Žižkově v Praze.
Velmi častým druhem šibenic u nás byl i kruhový typ 6. Dřevěné trámoví podpíraly tři nebo čtyři pilíře, po obvodu mohl mít kat dřevěný ochoz, usnadňující mu přístup k popravovaným a výkon exekuce. Tento typ podobný románské rotundě známe v několika variantách z Železného Brodu, Bečova nad Teplou nebo Horního Slavkova.
Trojboký typ 7 je popsán z mnoha zemí střední i západní Evropy (Montfaucon v Paříži). Lze proto předpokládat, že se vyskytoval i u nás.
Kamenné typy šibenic se u nás začaly ve velké míře rozmáhat v ranném novověku, zejména na počátku 16. století. Z Dolního Slezska však máme zmínku o stavbě kamenné šibenice již v roce 1492 a z okolí Německého Brodu dokonce z roku 1374.
Velkokapacitní typy „studničních“ šibenic, o obvyklé výšce 5 - 7 metrů, měly nesporné výhody. Nenechavcům byl zvýšenou podstavou ztížen přístup k oběšencům, ti byli lépe vidět z širokého okolí a mohlo jich tu vedle sebe viset několik. Na šibenici s třemi kamennými pilíři se podle některých záznamů vešlo až sedm oběšenců. Ten sedmý přitom už ale musel viset uprostřed, na trámu položeném napříč. Katům kamenné typy přinesly větší komfort při výkonu jejich nelehkého řemesla a oprava šibenice, jejíž zorganizování nebylo snadnou záležitostí, se nemusela provádět tak často.
Tato zařízení pak již nesloužila výhradně k oběšení odsouzenců. Postupně začala převládat hlavně funkce „výstavní“. Na trámy kamenných šibenic byli zavěšováni často i odsouzenci popravení jiným způsobem než provazem, dokonce odsouzenci popravení na jiném popravišti a někdy i jen části těl nešťastníků, kteří byli usmrceni například čtvrcením.
Archeologický průzkum - Vodňany:
V letech 1994 - 96 proběhl u Vodňan na místě původního popraviště archeologický průzkum. Zdejší popravčí zařízení bylo podle dostupných pramenů pouze šibenicí jednoduchou, dřevěnou, kdy dva sloupky nesly jedno vodorovné břevno. Zmíněný průzkum tu odhalil v jámách pohřbené ostatky sedmi osob, z nichž některé byly tvořeny úplnými kostrami, jiné pak pouze částmi kostí a lebek.
Šibenice v Nepomuku:
Šibenice na výrazném vrchu jižně od Nepomuku, při silnici na Kozlovice, byla postavena ve stylu, který nebyl na našem území příliš obvyklý.
Na vrcholu kopce, dominujícímu okolní rovině, byla vybudována víceboká kamenná terasa, na jejíž plošině zřejmě stála jednoduchá dřevěná šibenice. Stěny terasy byly kvůli větší pevnosti mírně kónické, vnitřek podstavy byl pravděpodobně vyplněn zeminou, v které mohla být zahrabávána těla popravených.
Konstrukce této šibenice se nejvíce přibližuje typu 4, nebo kombinací 4 a starších jednoduchých dřevěných typů. Tvar kamenné podstavy – terasy je dnes díky hustému porostu a letitým nánosům lesních organických sedimentů jen velmi těžko odhadnutelný.
Je pravděpodobné, že terasa šibenice byla využívána také k provádění zostřujících trestů i jiných druhů poprav, než jen k věšení. Podle typu stavby lze usuzovat, že jde o starší, zřejmě ještě středověké popraviště, jehož podoba neodpovídá pozdějším normám. Tomu by nasvědčovala i některá historická fakta.
Nepomuku bylo uděleno právo hrdelního soudu již v roce 1250. Na českém králi jej pro město vymohl zřejmě některý z opatů kláštera, aby omezil zvyšující se zločinnost, kterou sebou paradoxně přinesl rozkvět obchodu a řemesel. Na zmíněném kopci nejprve zvaném Popravčí vrch, poté Šibenice a nakonec Lipák, stávalo podle dobových pramenů zařízení k věšení odsouzenců i kolo na lámání kostí. Poblíž vrchu Šibenice se nachází i menší kopec, dříve zvaný Stínadla.
Poslední poprava v Nepomuku byla vykonána 10.9.1688.
Šibenice v Rožmberku nad Vltavou:
Trosky starého kamenného popraviště se nacházejí na k tomuto účelu velmi příhodně položeném vrchu, dnes zvaném Šibenice, jihozápadně od Rožmberku nad Vltavou. Kamenné zbytky nabádají k tomu, že šlo patrně o typ 4.
Páni s pětilistou růží v erbu a jejich nástupci na rožmberském panství nechali na vršku za městem vykonávat tresty od 14. století. Bratři Oldřich, Petr, Jan a Jošt z Rožmberka udělili svému městu 8.2.1362 královské právo a od stejné doby působil v Rožmberku i městský soud. Ten se měl nadále řídit píseckými právními zvyklostmi, odvolání pak bylo možné podávat k soudu v Českém Krumlově. Můžeme se domnívat, že se získáním královského práva připadlo městu i oprávnění k výkonu hrdelního soudnictví a tím i potřeba vybudovat popraviště.
O konkrétních soudních případech, které by skončily na rožmberské šibenici se však nedochovaly žádné záznamy.
