Literatura
Odeslal: Čt 28. Kvě 2009 20:51:27
Duchovní literatura
Duchovní náměty tvoří podstatnou část dochovaných děl, psaných latinsky, německy i česky. Zastoupení mají skladby veršované, epické i lyrické, prozaické a dramatické. Doba Jana Lucemburského představuje pro tuto oblast umění „most mezi dědictvím kultury na přelomu 13. a 14. století“ a jejím následným rozkvětem ve 2. polovině 14. století.
Pro literární historii má mimořádný význam tzv. Pasionál abatyše Kunhuty, vzniklý v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě na popud Přemyslovny Kunhuty. Je vysoce ceněn jak pro své výjimečné iluminace, tak pro úroveň textů jež obsahuje. Všechny se vztahují ke Kristovu umučení a sestavil je písař a iluminátor rukopisu, svatojiřský kanovník Beneš. Pasionál má pět dílů se žánrově různými duchovními texty – opdobenství, kázání, plankt (pláč, nářek).
Z epických skladeb si velký význam udržely velmi oblíbené legendy. Kolem roku 1330 byla v pražském klášteře sv. Františka napsána loatinská legenda o Anežce Přemyslovně (Vita Agnetis). Vznikla nejspíš díky vlivu královny Elišky v souvislosti s její snahou o kanonizaci své pratety.
Objevily se také česky psané veršované legendy, z nichž nejstarší byly složeny v prvních desetiletích 14. století – dochovala se však jen torza. Jejich anonymní autoři většinou vycházeli ze souboru životopisů světců dle pořadí jejich svátků v církevním roce, tzv. Legenda aurea.
Ke skvostům české literatury 14. století patří dvě veršované legendy, o sv. Prokopu a o sv. Kateřině. Předlohou pro staročeskou Legendu o sv. Prokopovi byla latinská legenda Vita maior. Autor oslavuje život světce spjatého se slovanským klášterem na Sázavě.
Veršovaný Život sv. Kateřiny, pocházející ze třetí čtvrtiny 14. věku, je určen pro dvorské publikum. Skladba je dokladem autorovy invence a literárního nadání. Tematicky vychází ze dvou latinských kateřinských legend, zpracovaných však vskutku originálně. Působivé lyrické pasáže – střídání mystických prvků se světskými – a zachycení vnitřního života světice; protikladem k obrazům násilí (mučení) stojí milostné verše líčící Kateřininu lásku ke Kristu. Objevuje se symbolika barev a dokonce i připomínka lásky Izoldy k Tristanovi.
Značného rozkvětu dosáhla ve 14. století duchovní lyrika. Jedná se jak o texty, které byly součástí nebo doprovodem liturgického obřadu, tak o texty realizované mimo církevní prostor nebo určené k individuálnímu čtení. V latinské literatuře figuruje celé spektrum žánrů – hymny, officia, kantilény, tropy, některé určené k soukromému rozjímání.
Trvalé oblibě se těšily skladby mariánské, odrážející také zavedení nového svátku Navštívení. Patří sem skladby kompozičně složité (Vzdechnutí k Panně Marii) i básně působívé díky své jednoduché formě umocňující naléhavost textu v jeho lyričnosti (Hvězda mořská).
Některé náročné texty duchovní lyriky mají velmi blízko k poezii světské. Patří sem např. Otep myrry napsaná na motivy Šalamounovy Písně písní. Na hranici eroticky zbarvené zbožnosti a kurtoátní lyriky se ocitá Slóvce M, báseň složená k poctě sv. Markéty.
Světská literatura
Žánry světské literatury i její jazyk určoval, či alespoň ovlivňoval, její konzument – čtenář, nebo častěji posluchač. Z proaických žánrů nalezly národní jazyky uplatnění především v rytířské epice, která i u nás dospěla do podoby dvorské kurtoatní tvorby a razila si cestu z panovnického dvora na sídla aristokracie. Národní jazyky nalézáme také v oblýbených cestopisech a dílech diakritických, určených širokému spektru společnosti.
Latinou (mezinárodním charakterem) je význačná námětově široká žákovská poezie. K nám si našla cestu hlavně po založení univerzity a také ona získala časem své ekvivalenty v národních jazycích.
K nejstarším epickým skladbám napsaným česky se řadí rozsáhlá báseň Alexandreida opěvující hrdinské činy antického vojevůdce a dobyvatele. Anonymní latinsky vzdělaný autor použil jako předlohu německý epos Ulricha z Etzenbachu. Alexandreida se stala inspirujícím vzorem pozdější české epiky, které vtiskla svůj osmislabičný verš.
Jako nový prvek vstupují do dvorské epiky 14. století heraldické a genealogické motivy. V podstatně jednodušší podobě se tyto motivy objevily už v povídkách o Štilfrídovi a Bruncvíkovi, v nich ž neznámý autor přeměnil původně německý námět do podoby heraldické pověsti vysvětlující původ erbovního znamení českého království.
Ve 14. století jsou do Čech uvedeny první cestopisy. Popisují hlavně nevšední příběhy ze vzdálených krajin Orientu. Českého původu byl také snad první cestovatel na Dálný východ, františkán Odoricus. Novým literárním žánrem byla zábavná literatura s didaktickým podtextem.
Duchovní náměty tvoří podstatnou část dochovaných děl, psaných latinsky, německy i česky. Zastoupení mají skladby veršované, epické i lyrické, prozaické a dramatické. Doba Jana Lucemburského představuje pro tuto oblast umění „most mezi dědictvím kultury na přelomu 13. a 14. století“ a jejím následným rozkvětem ve 2. polovině 14. století.
Pro literární historii má mimořádný význam tzv. Pasionál abatyše Kunhuty, vzniklý v klášteře benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě na popud Přemyslovny Kunhuty. Je vysoce ceněn jak pro své výjimečné iluminace, tak pro úroveň textů jež obsahuje. Všechny se vztahují ke Kristovu umučení a sestavil je písař a iluminátor rukopisu, svatojiřský kanovník Beneš. Pasionál má pět dílů se žánrově různými duchovními texty – opdobenství, kázání, plankt (pláč, nářek).
Z epických skladeb si velký význam udržely velmi oblíbené legendy. Kolem roku 1330 byla v pražském klášteře sv. Františka napsána loatinská legenda o Anežce Přemyslovně (Vita Agnetis). Vznikla nejspíš díky vlivu královny Elišky v souvislosti s její snahou o kanonizaci své pratety.
Objevily se také česky psané veršované legendy, z nichž nejstarší byly složeny v prvních desetiletích 14. století – dochovala se však jen torza. Jejich anonymní autoři většinou vycházeli ze souboru životopisů světců dle pořadí jejich svátků v církevním roce, tzv. Legenda aurea.
Ke skvostům české literatury 14. století patří dvě veršované legendy, o sv. Prokopu a o sv. Kateřině. Předlohou pro staročeskou Legendu o sv. Prokopovi byla latinská legenda Vita maior. Autor oslavuje život světce spjatého se slovanským klášterem na Sázavě.
Veršovaný Život sv. Kateřiny, pocházející ze třetí čtvrtiny 14. věku, je určen pro dvorské publikum. Skladba je dokladem autorovy invence a literárního nadání. Tematicky vychází ze dvou latinských kateřinských legend, zpracovaných však vskutku originálně. Působivé lyrické pasáže – střídání mystických prvků se světskými – a zachycení vnitřního života světice; protikladem k obrazům násilí (mučení) stojí milostné verše líčící Kateřininu lásku ke Kristu. Objevuje se symbolika barev a dokonce i připomínka lásky Izoldy k Tristanovi.
Značného rozkvětu dosáhla ve 14. století duchovní lyrika. Jedná se jak o texty, které byly součástí nebo doprovodem liturgického obřadu, tak o texty realizované mimo církevní prostor nebo určené k individuálnímu čtení. V latinské literatuře figuruje celé spektrum žánrů – hymny, officia, kantilény, tropy, některé určené k soukromému rozjímání.
Trvalé oblibě se těšily skladby mariánské, odrážející také zavedení nového svátku Navštívení. Patří sem skladby kompozičně složité (Vzdechnutí k Panně Marii) i básně působívé díky své jednoduché formě umocňující naléhavost textu v jeho lyričnosti (Hvězda mořská).
Některé náročné texty duchovní lyriky mají velmi blízko k poezii světské. Patří sem např. Otep myrry napsaná na motivy Šalamounovy Písně písní. Na hranici eroticky zbarvené zbožnosti a kurtoátní lyriky se ocitá Slóvce M, báseň složená k poctě sv. Markéty.
Světská literatura
Žánry světské literatury i její jazyk určoval, či alespoň ovlivňoval, její konzument – čtenář, nebo častěji posluchač. Z proaických žánrů nalezly národní jazyky uplatnění především v rytířské epice, která i u nás dospěla do podoby dvorské kurtoatní tvorby a razila si cestu z panovnického dvora na sídla aristokracie. Národní jazyky nalézáme také v oblýbených cestopisech a dílech diakritických, určených širokému spektru společnosti.
Latinou (mezinárodním charakterem) je význačná námětově široká žákovská poezie. K nám si našla cestu hlavně po založení univerzity a také ona získala časem své ekvivalenty v národních jazycích.
K nejstarším epickým skladbám napsaným česky se řadí rozsáhlá báseň Alexandreida opěvující hrdinské činy antického vojevůdce a dobyvatele. Anonymní latinsky vzdělaný autor použil jako předlohu německý epos Ulricha z Etzenbachu. Alexandreida se stala inspirujícím vzorem pozdější české epiky, které vtiskla svůj osmislabičný verš.
Jako nový prvek vstupují do dvorské epiky 14. století heraldické a genealogické motivy. V podstatně jednodušší podobě se tyto motivy objevily už v povídkách o Štilfrídovi a Bruncvíkovi, v nich ž neznámý autor přeměnil původně německý námět do podoby heraldické pověsti vysvětlující původ erbovního znamení českého království.
Ve 14. století jsou do Čech uvedeny první cestopisy. Popisují hlavně nevšední příběhy ze vzdálených krajin Orientu. Českého původu byl také snad první cestovatel na Dálný východ, františkán Odoricus. Novým literárním žánrem byla zábavná literatura s didaktickým podtextem.
PS: Je kompletně české...