Zdeslav napsal:Tak jsem se bavil na toto téma s Maršálkem a díky němu jsem se trošku zorientoval. Možná se tu k tomu ještě vyjádří ale základní věci:
- prameny jsou skoupé nejen u nás, ale všude
- právní význam rytířství nemělo, rytířství nebylo stavem z právního hlediska
- rytířství bylo spjato s růstem osobní prestiže, podobně jako oblečení, pořádání společenských událostí apod. A to byla hlavní motivace proč se stát rytířem
- zdomácnění rytířských ideálů v našem prostředí dokládají rytířské romány u nás vzniklé na objednávku krále a šlechticů a není jich zas tak málo.
- z Německa známe zákazy měšťanům nosit zlaté ostruhy, u nás zase Arnošt z Pardubic zakazuje nepasovaným duchovním nosit rytířký pás (to ještě musím dohledat).
- Ze Švédska známe ze 13. století příklad rytíře, který si připnul ostruhy na opasek, aby ukázal že je rytířem
- našel jsem že Eduard III. řekl svému synovi, že si má "vyhrát své ostruhy" v bitvě u Kresčaku.
Velmi cenným a neopominutelným pramenem k této problematice jsou rytířské písně – chanson de geste
Jejich módnost začíná nejpozději ve 12. st. v jižní Francii – Lancelot, Tristan, Roland, atd. a rychle se šíří celou Evropou. Asi nejznámější jsou Artušovské legendy v pojetí Chretiena de Troyes – výchova Richarda Lví srdce, Tristan, Svatý grál, Alexandreis, Wilehelm (výše zmíněné slouží i jako knížecí zrcadla).
V českém prostředí před polovinou 13. st. se rytířské písně a verše na toto téma objevují ve dvorském prostředí již za vlády Václava I., který byl mecenášem např. proslulému Reinmaru von Zwetter (Porýní)
- Němec Sigeher a Rakušan Friedrich von Sunburg jsou autoři oslavných básní na Václava I. a Přemysla Otakara II.
- Rakušan Ulrich von dem Türlin složil pro Přemysla veršovaný rytířský román Willehalm
- Ulrich von Etzenbach (rodák z českého království) ve veršovaném románu Alexandreis, složeném podle slavné latinské básně Gualtera Castellionského, přirovnal Přemysla Otakara II. k Alexandru Velikému a řadu narážek na české politické poměry vložil i do svého dalšího eposu Wilhelm von Wenden, věnovaného životu panovníka bájné slovanské říše.
- Heinrich von Freiberg (ze Saska), dokončil v osmdesátých letech 13. století pro Boreše z Rýzmburka veršovaný román Tristan a Izolda velkého německého básníka Gottfrieda von Straßburg a složil oslavnou báseň na rytířskou cestu, kterou roku 1293 podnikl do Paříže Jan z Michalovic.
Z druhé poloviny 14. st. máme již česky psané a pro vás zcela na tělo: Tristram a Izalda, Alexandreida (další z opisů, opět ve zlomkovém stavu), Vévoda Arnošt, Jetřich Berůnský, Tandariáš a Floribella, Bruncvík, atd.
Z edic doporučuji:
Moravo, Čechy, radujte se!
Staročeská Alexandreida (vyšla i jako komentář od Pražáka)
Rytířské srdce majíce
Próza českého středověku
V odkazovaných pracech jsou edice těchto písní i samostatných veršů a to vždy s patřičným komentářem. Prakticky vše je jen transliterované (překládaný je německý minneseng - Moravo, Čechy...)
Vypisuji je proto, že kunzhistorici je považují za nezvratný doklad rytířské kultury a identifikace se s ideálem rytířství na dvorech českých králů a velmožů od pol. 13. st. O tom, že české panovnické dvory tohoto období (tedy od od Václava I.) byly v okolních zemích považovány za velmi kulturní a prestižní jistě netřeba mluvit
Rytířský ideál nás tedy neminul, ani se sem nevkrádal nesměle v průběhu vlády Lucemburků, zdomácněl tu nejpozději za vlády PO II.
K tomuto tématu též doporučuji srovnávací práce Martina Nejedlého.
Omlouvám se za chaotickou zlomkovost, reaguji na Zdeslavovu žádost a nestíhám. Okrajově o tom budu mluvit na Malešově, kde mám přednášku. Všechny zmíněné edice beru s sebou
, a to kniha "L'idéologie du glaive : Préhistoire de la chevalerie", Genève, Droz, 1983; pasováním se zabývá i v knize "L´Essor de la chevalerie", Genéve, Droz, 1986 (L´Essor de la chevalerie je částečně dotupná i na google book a šťastnou shodou okolností jsou dostupné texty o obřadech pasování). 
