Bohabud je zmiňován v historických pramenech pouze jedenkrát a to k roku 1350 v Moravských zemských deskách, kde je zmíněna i jeho manželka Aneta (ZDB, LIB. I, vklad 212, rok 1350, s12). Druhým nepřímým pramenem je pak zápis opět v deskách z roku 1361, kde ves prodává Albert, Bohabudův syn, Jindřichovi z Hradce (ZDB, LIB. IV., vklad 67 a 68, rok 1361, s. 48). Páni z Hradce totiž před pár lety (1339) kupují telečské panství a po založení nového města (někdy po r. 1350) skupují okolní menší državy a statky. Tento zápis je důležitý hlavně z toho hlediska, že ves prodává Albert a Bohabud je tedy pravděpodobně již mrtev.
Dyjice leží necelé 3 km jihovýchodně od Telče. Z východu je cca půl kilometru obtékána Moravskou Dyjí (po níž získala své jméno). Ves dodnes nese tvar svého založení jako okrouhlice. V okolí vsi se nacházejí dodnes pozůstatky zaniklých středověkých polností.
Müllerova mapa Moravy z roku 1716 ve vydání z roku 1790 s vyznačením záchytných bodů:
Dyjice letecky od západu. V popředí řeka Dyje pod hradní ostrožnou, vzadu ves a polnosti, foto P. Macků
Strážní hrad nad Telčskou stezkou se nachází západně od vsi na drobné ostrožně nad již zmiňovanou Dyjí na uměle vyvýšeném pahorku, který byl obehnán dvěma valy a příkopy. Archeologicky nebyl hrad důkladněji zkoumán. Podle rozsahu, doby vzniku a analogickým srovnáním lze však s nejvyšší pravděpodobností uvažovat a jednoduché dřevo-hlinité věžové stavbě. Podle keramického materiálu vznikl v průběhu 13. století a zaniká nejspíše po zákupu Pánů z Hradce v průběhu druhé poloviny 14. století či krátce po.
Půdorys Josef Bláha, 1977, s. 47-48, obr. 4; jedna z možných podob hrádku v axonometrii Pavel Macků, v tisku
Nedostatek dalších informací dovoluje v rámci rekonstrukce této postavy i trochu imaginace:
Po koupi Telče Pány z Hradce s nimi Bohabud jako soused přichází častěji do styku a vzhledem k jeho schopnostem vojenským i diplomatickým v průběhu padesátých let vstupuje do lenního vztahu k Heřmanu z Hradce a stává se purkrabím na jeho hradě Bílkově (žádný purkrabí není doložený). Vzhledem k možné dvorcové zástavbě v předhradí zde totiž mohlo sídlit takových manů několikero.
Rekonstrukce Bílkova v roce zániku podle Plaček - Šimeček - Skálová 2008, s. 20; Hradní ostrožna dnes, foto P. Macků
Jako purkrabí zastupuje Bohabud Heřmana ve všech záležitostech správy hradu a jeho příslušenství a pro své zkušenosti a loajalitu je vysílán i na diplomatické mise.
Pečeť není dochovaná, proto se na jejím obrazu právě pracuje. Bude vypadat takto: malá kruhová pečeť s opisem „BOHABUD DE DYGICZ“ a uvnitř ve štítě zatím blíže nespecifikované zvíře. V heraldických barvách půjde o zlatou figuru na zeleném podkladu.
Bohabud je povahou mírný a rozvážný. Je zkušeným řečníkem, ovšem zálibu má především v záležitostech války. Proto se v dobách míru vyskytuje na turnajích, zdokonalování válečného umění a své investice směřuje do výstroje a výzbroje raději než do posledních módních výstřelků.
Použitá literatura a prameny:
BERINGER, Jan; JANOUŠEK, Jaroslav. Město a panství Telč. Telč 1891.
BLÁHA, Josef. Vývoj osídlení jihozápadní Moravy do doby husitské /se zvláštním zřetelem k osídlení středověkému/. Rukopis magisterské diplomové práce obhájený na Filosofické fakultě University J. Ev. Purkyně v Brně, vedoucí práce Doc. Dr. Bořivoj Dostál, CSc. Brno 1968.
BLÁHA, Josef. Výsledky revize některých drobných středověkých opevnění v Horním Podyjí. In: Archaelogia historica 2. Brno 1977.
BLÁHA, Josef. Nejstarší osídlení Dačicka. In: Dějiny Dačic, 11-32. Dačice 2002.
CHOTĚBOR, Petr. K problematice kresebných rekonstrukcí stavební podoby středověkých staveb. In: Archaeologia historica 12, 321-329.
MACKŮ, Pavel. Nové perspektivy poznání nejstarší historie Telče. In: Památky Vysočiny 2010, 42-49. Telč 2010.
MACKŮ, Pavel. Radkov a Dyjice - zaniklé strážní (?) hrádky východně od Telče. In: Památky Vysočiny 2013, v tisku
PLAČEK, Miroslav. ŠIMEČEK, Pavel. SKÁLOVÁ, Veronika. Copuli lapdum - Hromady kamení III, Brno 2008, s. 20
TIRAY, Jan. Telecký okres: II. Místopis, Vlastivěda moravská. Brno 1913.
CHYTIL, J.; CHLUMECKÝ, P.; DEMUTH, K.; WOLFSKRON, A. (eds.). Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren (1348-1466). Brünn 1856
