Látky

[maser]

V Moravský Třebový Kosso (přehlasovaný o), vlny 80/20 ale nádherný + spousta dalšího. Občas jsou tam dobrý akce.

[Křišťan]

Pánové, v příštím týdnu kdo máte možnost navštivte Praze na Italské ulici krámek I. Malé (Stock House - nápadná oranžová výloha, ale to už jistě víte ). V opdnělí jí má dorazit vlna. Ovšem velmi pěkná a též neobvyklých barev! Velmi zvláštní a hezké odstíny hnědé, modré (až fialové) atd. Za návštěvu to jistě stojí

[Kládinka]

Zdravím všechny!
Nedávno jsem přišla čirou náhodou na dva velké kusy tmavě modrého sametu (1,5m x 2a něco m) byl určen k vyhození (neznabohy!!!:D), protože dříve kryl dveře od kuřárny v jedné fabrice (takže te´d je zaprasenej jako nevím co, ale kouřem nesmrdí, divné). Chtěla jsem se zeptat, jak nejlépe ošetřit, omýt, smýt či jinak zbavit nečistoty samet v domácích podmínkách (do čistírny se mi hnát nechce)
a ještě co se sametem- mohla by teoreticky (neukamenujte mě za to:D) mít na sobě šaty z tmavě modrého sametu měšťanka?:-)
Děkuji za cenné rady
Klára

[Maršálek]

a jaká měšťanka? každá společnost je sociálě a tedy i majetkově rozvrstvená. nejenom v době Karla IV. byla ve městě vrstva ovbyvatel, která si takhle nákladné látky dovolit mohla

[Kládinka]

řekněme tedy - velmi majetná měšťanka

[Maršálek]

Takže majitelka jednoho z vícero městských paláců? Pro představu jejich výčet v Praze:
– dům 102 v Platnéřské ulici s freskovou malbou krále a královny
– dům U Melantrichů v Praze – ztracená freska sv. Jiří z domu patricije Donata Rosta
– dům U Kamenného zvonu v Praze na Staroměstském náměstí
- dům U Kohouta v Praze – dnes součástí Staroměstské radnice
– dům U Pelikána na rohu Jilské a Jalovcové ulici – patřil měšťanu Janovi, který roku 1356 prodal zlatníku Wolflinovi (to už měl dům 6 krámů, dokončen v této podobě byl na sklonku 30.tých let a byl srovnatelný se standartem šlechtických sídel)

Nebo choť, či dcera některého z patricijů s rozsáhlým majetkem, patřičným vlivem a adekvátní reprezentací – vypisuji rody podle držení hradů od poč. 14. st. k celé éře vlády Karla IV.:
– Florenťan Arpádo (od roku 1305 z Černé Hory) byl roku 1305 a majitel hradu Černá Hora
- Ranieri z Florencie 1305 krakovský hejtman a majitel hradu Křivsoudov
- Peregrin Puš majitel hradu Litice (1304-1312)
- Pertohodl Pikner (1308-1310, 1312-1349 je majitel hradu Templštejn, přejmenovaný na Pirknštejn)
- Jenslin a Ortlieb z Rosenthalu jsou roku 1308 majiteli hradu Haseneck (Rakousko)
- Petr Delfínův je roku 1352 majitelem hradu Pirkenštejn
- Olbram Menhartův byl původně rychtářem Nového Města a v letech 1373-1380 vyšehradským purkrabím a majitelem hradu Škvorec (1354?-1385)
- Franclin Jakubův byl v letech 1327-1331 a v roce 1350 podkomořím, držel hrady Přindá (1328?-1341) a Poděbrady (před 1330?), mohl tedy disponovat posádkami hradů Přimdy a Poděbrad (viz. Martin Musílek, str. 494, poz. pod čarou 90)
- Jan (Ješek) Bártův byl majitelem hradu Křivoklát (1334-1343)
- Ješek (Heinlin) Eilower byl v letech 1342-1343 urburéřem a majitelem hradu Křivoklát (1343-1347?), mohl tedy disponovat celou manskou soustavou (viz. Martin Musílek, str. 494, poz. pod čarou 90)
- Menhart Rokycanský byl kolem roku 1346 majitelem hradu Koloděje (roku 1336 je královým věřitelem za dovezená zahraniční sukna v hodnotě 760 hřiven stříbra)
- Pražský měšťan Mikuláš byl roku 1356 majitelem hradu Koloděje


Není bohatý měšťan jako bohatý měšťan Někteří jsou až odporně bohatí a reálně se podílejí i na zemské vládě a politice. Ti si mohli dovolit jakkoli nákladný oděv.
Pro představu - v průběhu 14. a na počátku 15. st. se jednalo o 22 předních patricijských rodů.Většinou to byli horní podnikatelé a mincmistři, ale i obchodníci. Z těch nejvýznačnějších 10 zastávalo nějaký dvorský úřad, nebo se pohybovalo na panovnickém dvoře, 4 měšťané pak zastávají podkomořský úřad a Olbram Menhartův byl dokonce vyšehradským purkrabím (dříve rychtářem Nového Města), jeho syn Olbram pak usedl na arcibiskupský stolec. Ti majitelé městských paláců v Praze na ně nedosáhli Nicméně i ti si mohli dovolit velmi luxusní oděv a materiál pro ně moc nehrál roli. Např. francouzská královna, choť Filipa Sličného, se po boku panovníka Francie a francouzských Flander účastnila po Vlámských válkách návštěvy Brugg, kde při uvítání měšťany znechuceně konstatovala "myslela jsem, že tu budu jediná královna a teď jich tu vidím na 700...". Ačkoli je tohle kostatování samozřejmně hodně nadnesené, lecos vypovídá a odívání bohatých měšťanek

Pokud jsem někomu rozšlapal bábovičky, pak se omlouvám, ale svět nebyl tak chudý a černobílí, jak si mnozí myslí a Kláře jsem snad odpověděl, že pár loktů sametu u opravdu bohatých měšťanů nehraje roli

[Maršálek]

nicméně, paní Kláro, jako velmi bohatá měšťanka by jsi měla logicky disponovat i velmi početnou a velmi dobře oděnou družinou, včetně zbrojných

[Posadowski]

ovšem zpět k otázce, já myslím, že v tomto kontextu není samet nic proti ničemu. Kvalitní kostým ovšem nedělá látka, ale oděv jako celek, včetně odpovídajícího střihu, doplňků, šperků atd.

[Maršálek]

souhlas, pěkná sametová sukně s hrubým koženým páskem (nepotahovaným, nebarveným, nezdobeným) a odřenýma botama jasně ukazuje na zloděje, kterého je třeba zbít a odvést do šatlavy
vždy je třeba dotáhnout celek, aby výsledný dojem nic nekazilo tohle je totiž obecně nejčastější bolest. osobně zastávám názor, že pokud mně neurození potkají koupajícího se v řece, jsa sám oděv v damaškových bruchách, poznají že nejsem křupan a mají se tedy chovat s náležitou úctou...

pěkný příklad, viz. fotka - dvě dámy na lovu v doprovodu lovčího. ačkoli mají obě dámy praktický a střízlivý oděv, nenechávají jejich doplňky a celkový vzhled nikoho na pochybách o jejich původu

[Maršálek]

pro představu o dobových materiálech, abychom se vyhnuli nedorozuměním, protože jich byla celá kvalitativní škála:

Látky:
Látky byly zhotovovány z rostlinných a živočišných materiálů. Rostlinného původu je len, bavlna, konopí a kopřiva, živočišného pak vlna, hedvábí, žíně a zvířecí chlupy. Hedvábí a bavlna k nám byly na sklonku 13. st. a v první polovině 14. st. dováženy jako poměrně luxusní zboží v podobě hotových látek či nití. Širší užití bavlny našimi řemeslníky je záležitostí sklonku 14. st., kdy se pravděpodobně stala i výrazně dostupnější a objevovala se v různé kvalitě. Z našich archeologických nálezů se dochovaly prakticky jenom látky živočišného původu, tedy vlna a hedvábí, což je dáno faktem, že látky rostlinného původu se v našich podmínkách v zemi rychle rozkládají. Nálezy nám tak nemohou zodpovědět otázku které z materiálů u nás byly s ohledem na jednotlivé společenské vrstvy nejběžnější. Stejně tak není jasno v otázce nejčastější šíře látek. Mezi laickou veřejností panuje mylné dogma, že šíře látek se ve středověku pohybovala okolo 70-90 cm, což je ovšem naprosto zavádějící. Šíře látek byla dána velikostí konkrétního stavu na němž byla tkána. Zatímco domácí stavy na nichž se tkala látka především pro potřeby rodiny bývaly logicky menší, byly stavy v řemeslnických dílnách nepoměrně větší. Luxusní látky tak mohly být zhotovovány i ve větší šíři, např. cca 120 cm jak to dokládá pohřební šat Anny Svídnické, třetí manželky císaře a krále Karla IV. Látky byly zhotovovány tkalcovskými technikami, jejichž produkty byly plátnová, keprová a atlasová vazba, dále pak pletením a plstěním. Pletení mimo jiné umožňovalo výrobu poměrně elastických látek z různých materiálů. Lze tak předpokládat, že například přiléhavé nohavice, běžně vyobrazované pro všechny společenské vrstvy, mohly být i z pleteniny. Touto technikou byly zhotovovány také čepičky, rukavice a vložky do bot.
Domácí produkce v českých zemích byla schopna vyrobit pouze obyčejné látky. Tkalcovské dílny vyráběly plátna a vlněná sukna různé kvality s ohledem na klientelu. Z vlněných látek to byla například nejhrubší šeřina a průměrná sukna broumovská, hradecká, chrudimská, jihlavská, kolínská, kostelecká, mýtská, rychnovská, solnická, žlutická. Na stejné kvalitativní úrovni jako naše domácí bylo prosté sukno polské a mnohá sukna německá, jež se k nám běžně dovážela. To stačilo pokrýt potřeby neurozených, nebo zajistit materiál na levnější odění, ale ne uspokojit potřeby náročné klientely, jakou byla tradičně šlechta a nově se prosazující přední patricijské rody velkých měst. Vzácné látky, jež byly s oblibou používány na odění nobility a o něž byl zájem, k nám byly dováženy z celého tehdy známého světa. Je třeba zdůraznit, že mezi nobilitou byla klientela, jež byla ochotna a schopna zaplatit nejenom dovoz, ale i zakázkovou výrobu nejvzácnějších látek, protože reprezentativní vzhled šlechtice u dvora, jeho rodiny a nejbližší družiny byl otázkou prestiže. To se bezprostředně projevovalo nejenom při výjimečných slavnostních příležitostech, jakými byly korunovace, svatby, turnaje a plesy, ale dvořané se tradičně skvostně a nákladně odívali i pro všední příležitosti.
Nejkvalitnější sukno z Flander bylo do Čech a Polska dováženo nejčastěji řezenskými a norimberskými kupci, je ale velmi pravděpodobné, že šlechtické dvory se nespoléhaly jenom na dovoz těchto kupců a samy si látky zadávaly a daly dovážet. Oblibu flanderského sukna dokládají četné zmínky z doby vlády Václava II., který si vymínil mezi poplatky a dávkami krom jiného i odvádění tu dvou, jindy čtyř postavů sukna Gentského. Jednalo se o sukna z Bruselu, Gentu,Ypernu, Louvain, Mecheln, Turnay a dalších měst. Pro velký zájem se u nás sice prokazatelně usazovali i flanderští soukeníci, ale bez anglické vlny, jež byla tehdy v Evropě považována za nejkvalitnější, nebyli schopni skutečná flanderská sukna plnohodnotně nahradit. Němečtí obchodníci k nám dováželi nejenom žádaná sukna italská a flanderská, ale i vlastní kvalitní německá. Jednalo se především o sukna cášská a frankfurtská a o bavorský kment. Z Rakous se k nám vozilo sukno míšenské, o jehož kvalitě však mnoho nevíme.Vlašští kupci k nám pak dováželi oblíbená italská sukna z Benátek a Florencie. Drahocenné a oblíbené hedvábné látky se do Evropy dovážely, nebo se vzácně vyráběly v Itálii a Španělsku. Čínské a byzantské látky byly dováženy velkoobchodníky z Pisy, Janova, Benátek a hanzovními městy od Londýna po Novgorod (Atlantský oceán, Severní a Baltské moře). Do Evropy byla dovážena i velmi široká škála orientálních látek a s ohledem na jejich vysokou cenu mnohdy právě na zakázku pro význačnou klientelu. Právě pro vysoké ceny těchto žádaných zahraničních látek bývalo běžné i jejich padělání, kdy obchodníci vydávali kvalitně zpracované domácí látky za tyto drahocenné dovážené. Nejen obleče, ale i látky byly cenným a důstojným darem.
Za vzácné látky byly považovány především aksamit, tedy hedvábný samet, dále pak atlas, který byl považován za nejhladší hedvábnou látku, baldachýn což byla drahocenná látka z Bagdádu. V obecné oblibě byly brokáty, šamlat a camelot, jak byly nazývány vzácné tkaniny z velbloudí srsti dovážené ze Sýrie, dále pak nach, pavlaka, purpura, šarlat, stříbrohlav a zlatohlav, tedy stříbrem a zlatem tkané brokáty. Z hedvábných látek to byl především damašek, fanderstat, haras, lukanské a paučník ze kterého se vyráběly nejjemnější závoje a šlojíře, dále pak pokosín a šilheř. Z polohedvábných látek pak boura, bomesin, cendat, cendelín, fertat, taft. Oblíbený byl i bavorský a vlašský kment a jemná plátna jako např. czeter nebo kolč. Proslulá byla sukna ašská, bruselská, brunat, blankyt, brykyš, bogram, gentské, yperské, lindys, levbsské, mechelské a turnayské, naopak mezi obyčejná sukna patřilo broumovské, hradecké, chrudimské, jihlavské, kolínské, kostelecké, mýtské, rychnovské, solnické, poprinské, porůšské, polské, flok a šerka. Vzorovaným látkám se říkalo třeba pruhatina, nebo pruhatec, činovatina, atd. Stejně tak se látky nazývaly podle barev např. blankyt, nach, purpura, šarlat. Užívala se též bavlna a bavlněné látky jako barchan a paj a samozřejmě vlna jak pro výrobu kvalitního sukna, tak i pro hrubší přízi, jako např. loden.

Kožešiny:
Domácí zdroje byly schopny zajistit celou škálu kožešin zvěře, jež v té době obývala naše území, jako byly kuny, veverky, zajíci, lišky, rysové, vlci, bobři, vydry medvědi, atd. Měšťané a prostý lid se omezovali především na dostupné kožešiny domácích zvířat, jako byly králíci a ovce, šlechta naopak zdobila své oděvy vzácnými kožešinami. Kožešina sloužila nejenom jako ozdoba oděvu, ale měla i praktický význam pro jeho zateplení. Lemovala výstřih, rukávy a spodní okraj šatu, nebo jí byl podšit celý oděv. Takovým oděvům, které sloužily jako zimní kožich se říkalo šuba, kuršit, nebo též krzno. Není jasné, zda se označení krzno nevztahovalo i na kožešinou podšité zimní pláště. Stejně jako u látek byla dostupnost konkrétních kožešin dána především jejich cenami, ale leckde i závaznými oděvními pořádky, které omezovaly nošení některých z nich jen pro privilegované vrstvy. Vzácné kožešiny přicházely ze stejných zdrojů jako látky, proto jich byla celá škála v téměř neomezených cenových relacích pro velmože a dvory. Tradičně nejvzácnější kožešiny jako hermelín, sobolina, kunina, popeličina, či stříbrné a černé lišky k nám byly dováženy z Rusi. Nejvíce ceněné byly kožešiny s jemnou a hustou lesklou srstí. Někdy je tato jemná srst „kažena“ tužšími rovnými chlupy, které ji přečnívají a kazí tak i barevnost celé kožešiny a proto jsou odstraňovány vyškubáváním, nebo přistřihováním. Na kožešinách byla ceněna nejenom jejich hustota a jemnost, ale i výrazná barevnost, charakteristická pro konkrétní druh zvěře. Proto bývaly méně kvalitní kožešiny (barevně nesourodé, prošedivělé) dodatečně barvené, např. nahnědo, nebo načerno. Stejně tak byly upravovány kožešiny neušlechtilých zvířat prostřihováním a barvením jako imitace vzácných kožešin. Tradičně se tak například z králičiny vyráběly imitace nejvzácnějších kožešin, tedy hermelínu, kuniny a soboliny. Ale barvení kožešin nebylo jen otázkou imitací a zkvalitňování horších jakostí. Heraldická výzdoba turnajských a válečných oděvů se mohla projevit i zdobením štítů barvenou kožešinou, jak to popisuje Heinrich von Freiberg, když líčí turnajskou výstroj Jana z Michalovic na pařížském královském dvoře.

In: DUBEC, I.: Móda v době vlády Elišky Rejčky a Jana Lucemburského. Hradec Králové: vlastním nákladem, 2008, s. 25-30